Nepodařilo se načíst PDF soubor.
Lékař, který se nebojí bořit mýty a mluvit k rodičům řečí, které rozumí. Pediatr Cyril Matějka, známý jako Cyril Děckař, si získal tisíce sledujících na sociálních sítích díky své upřímnosti a praktickým radám, které v běžných ordinacích často chybí. V našem rozhovoru nám prozradil, proč je dávkování léků podle věku přežitek, jak se mu změnil pohled na medicínu poté, co se sám stal otcem, a proč věří, že moderní diagnostika ADHD nebo autismu je pro společnost „win–win“ situací. Přečtěte si inspirativní povídání o tom, jak vypadá pediatrie 21. století bez zbytečného strašení a zastaralých tabu.
Co Vás původně přivedlo k pediatrii a jak se za tu dobu změnil Váš pohled na dětské pacienty a jejich rodiče?
Na pediatrii jsem byl na stáži. Byl tam super kolektiv, práci jsem si zkusil a bavila mě – je to hodně komunikativní obor a vyšetřovat děti lze někdy formou hry, třeba tím, že jim podáváte hračky, tak mě to baví. Pohled na dětské pacienty se mi hodně změnil, když jsem se sám stal rodičem. Člověk pak začne trochu víc hájit rodiče před někdy nesmyslnými nařízeními ve zdravotnictví, které jedou ze setrvačnosti desítky let.
Na internetu vystupujete jako „Cyril Děckař“. Co bylo tím hlavním impulsem začít edukovat rodiče online a jaké máte na svou tvorbu ohlasy od kolegů lékařů?
Hlavní impulz byl, že mi došla trpělivost s dezinformacemi a právě nejčastějšími mýty, o kterých točím a píšu. Abych to nemusel říkat pořád dokola, tak jsem si řekl, že to zkusím takhle hromadně, abych si usnadnil práci. Ohlasy jsou v takových vlnách. Nejdřív úvodní nadšení, potom přišly určité porodní bolesti – člověk udělá nějaké chyby a musí si dávat pozor, co dává na internet. Nesmíte paušalizovat, léčba je vždy individuální a co pomůže jednomu dítěti, nepomůže třeba dalšímu. A pak konečně vyšla knížka, která je samozřejmě ve srovnání s videi propracovanější a je tam vše hezky vysvětlené, tak od té doby bych řekl, že rozpaky opadly.
Pediatři děkují a dávají ji do čekárny pro rodiče – tak to mi dělá velkou radost. V tom je i ten záměr, udělat to jak pro rodiče, tak i pro pediatry, abychom to měli snazší. Kopu tak trochu samozřejmě za svůj tým.
Vaše video o dávkování Nurofenu se stalo virálním. Kde rodiče dělají nejčastěji chybu při srážení teploty a proč je „dávkování podle věku“ v příbalových letácích často zavádějící?
Původně v tom asi byla myšlenka, že když nemáte dítě zvážené, tak mu dáte množství léku na horečku podle věku, ale rozdíly ve váze dětí jsou propastné. Některé jsou hubené a u jiných řádí obezita, takže to už nejde použít. Horečka je v pediatrii problém a veřejný nepřítel číslo jedna. Je to nejčastější důvod návštěvy nemocnice a bohužel i volání záchranky. Takže osvěta o horečce je nejdůležitější. Podat správnou dávku na horečku je úplný základ a měl by to prostě rodič umět zpaměti i v noci, i když je třeba ovíněnej.
S čím by se rodiče měli jít nejdříve poradit do lékárny a v jaký moment už je naopak nezbytné volat nebo navštívit pediatra?
No obecně o léčbě dětí by se měli radit s doktorem, tedy také o lécích pro děti, ať je to na kašel nebo na horečku, takže i o těch bez receptu. Naopak velmi cením a nechávám volné pole působnosti vitamínům, doplňkům stravy, hygieně, mastičkám, krémům, teploměrům, chůvičkám, monitorům dechu a všemu možnému, co dnešní moderní lékárny nabízí. Tomu mnohdy ani lékaři tolik nerozumí. Rodiče se mě často ptají třeba na oblékání dětí nebo právě doplňky stravy, ale to my v učebnici pediatrie nemáme napsané a v nemocnici se to taky nenaučíme. V nemocnici si léky osaháte real-time, tedy vidíte efekt přímo před očima. Není možné radit rodičům, že si nějaký lék někdo chválil, nebo říkat „lidé hodně kupují tohle“. To bohužel vidím, i když chodím na obvod jako praktický pediatr. Vy něco rodičům doporučíte a efekt léčby už nevidíte.
Ani jak to dopadlo. To dítě pak jde večer ještě na pohotovost nebo dokonce další den skončí v nemocnici. Takže je velmi těžké rodičům radit, když nevíte, jak léčí doma. Někdy si říkám, že by jim pomohlo, kdyby někdo šel k nim domů a podíval se, jak používají odsávačku, protože není často možné, aby někdo měl rýmu týdny. Většinou je to chyba léčení.
V posledních letech se zdá, že diagnóz ADHD přibývá. Je to tím, že jsme dříve tyto projevy přehlíželi, nebo na děti v dnešní době působí příliš mnoho podnětů?
Těch dětí je zřejmě pořád stejně, jen se tomu nově víc věnují lékaři a odborníci. Je tedy víc diagnostikovaných. Také jak píšete, dřív se to řešilo rákoskou nebo se děti nechaly propadnout nebo šly na učňák. Dnes, když se jim dostane pomoci, tak získají mnohem lepší uplatnění a budou i prospěšnější pro společnost – je to tedy win–win. Jak píšete mnoho podnětů, tak samozřejmě žijeme v rychlé digitální době, ale mobily ADHD opravdu nezpůsobují. Spíš se setkávám s opovrhováním staršími generacemi, kdy zkrátka tyhle diagnózy nebyly, existovaly fyzické tresty a jak píšete, víc se to neřešilo. Díky bohu za současnost. Kdo si to s dítětem doma zažije, tak mluví jinak. Je to velmi náročné, rodiče jsou často psychicky na dně a žijí izolovaně od společnosti. Péče o takové děti je i časově náročná, takže přicházejí o svůj život.
Jak může pediatr v ordinaci pomoci rodičům, kteří mají podezření na poruchu autistického spektra u svého dítěte? Jaké jsou ty první nenápadné varovné signály? Máte nějaký osvědčený přístup, jak vyšetřit dítě s autismem nebo ADHD, aby pro něj návštěva lékaře nebyla traumatizující?
První, co rodičům otevřu, je screeningový dotazník, který přede mnou vyplní. Často už když čtou otázky, tak říkají: „No, to je přesný. Celej on/ona.“ To už skoro víte, že jste se trefili. Pro rodiče je diagnóza většinou úleva. Zjistí, že neselhali, ale že to k tomu patří. Pochopí, proč se to všechno děje. Oddechnou si. A pak jim nabídnete kroky, jak si to usnadnit a dítěti co nejvíc pomoct. První signál, který rodiče vidí nejčastěji, je, že dítě nezačne mluvit, protože nezrcadlí rodiče. Pak je hodně nenápadných signálů, třeba opožděné stavění na nohy, potíže s jídlem, potíže se spánkem, ale to není tak specifické. A pak, když dítě chcete ve dvou letech dát do dětské skupiny, tak si toho všimnou učitelé. Vyšetření probíhá formou hry, je bezbolestné a bez obtíží, stačí mít trpělivost.
Co jsou podle Vás tři nejdůležitější pilíře dětského zdraví, na které se v dnešní uspěchané době často zapomíná?
Určitě hlavně vedení rodiči. Děti vás mají jako vzor, takže budou takoví jako vy. Pokud jíte nezdravě, nesportujete a tak dále, tak to budou dělat stejně až do dospělosti, než vezmou život do vlastních rukou. Takže první pilíř je váš život. To, co kupujete do lednice, to, co sami jíte a jak žijete. Všechno ostatní je podružné.
Právě probíhá sezóna respiračních onemocnění. Existuje z pohledu lékaře nějaký „zázračný“ recept na posílení dětské imunity, nebo je to hlavně o otužování a stravě?
Zázračný recept je správně léčit. Proto točím stále videa a přednáším o smrkání a horečce. Většina onemocnění se dá rychle a úderně vykurýrovat. Nedostatečnou nebo chybějící léčbou se v tom děti plácají týdny a pak jsou z nich lékaři zoufalí, protože neví, co se děje. A pak skončíte s Klacidem nebo Pamyconem, což jsou antibiotika a dostanete je třeba z rozpaků, ne jako cílenou nutnou léčbu. Samozřejmě očkováním se těm nemocem většinou vyhnete úplně. Takže prevence.
Rodiče jsou dnes zaplaveni informacemi z internetu. Jak si zachovat zdravý rozum a nepodlehnout úzkosti, že jako rodiče něco zanedbáváme?
Musíte ten internet správně používat, má to být váš sluha a ne strašák. Pokud ve vás něco probouzí úzkost, tak to přestaňte sledovat, to je snadné. Já když scrolluju a nějaké video nebo člověk mě uráží nebo se vytahuje a nepřináší mi dobrý pocit nebo inspiraci, tak ho skryju. A máte klid. Udělejte si svůj safe space a koukejte jen na to, co vám něco přináší. Pokud zase ale zjistíte, že něco zanedbáváte, tak máte možnost to napravit a splnilo to účel.
Působíte jako člověk, který je neustále v pohybu – v ordinaci, na sociálních sítích i v soukromí. Jaký je Váš osobní vztah ke sportu a co je pro Vás ten nejlepší způsob, jak vybít přebytečnou energii nebo naopak dobít baterky?
To je sranda, že to říkáte. Je pravda, že to je zase to zkreslení sociálních sítí. Ve skutečnosti vstanu, dítě do školky, nestíhám cvičit ani snídat, pak celý den trčím v práci a odpoledne stihnu jednu dvě věci. Ale ty dvě věci dám na internet a hodiny prosezené v práci na internet nedám, takže to asi působí velmi pestře. :D Já jsem dost línej člověk, takže ze sportu mám rád běhání, protože se stačí obléct. Jezdit na kole už je na přípravy moc složité. Pak cvičím doma, protože nemám rád posilovny, tykání na recepci a sociální kontakt. Pořídil jsem si boxovací pytel, to doporučuji na psychiatrii, a to je úplně boží. Tím se vybijete a je to i supr posilování. Na dobíjení baterek je potřeba spánek a dopamin. Já se přiznám, že kromě rodiny mám poslední dobou nejvíc dopaminu z přednášek a besed s lidma nebo právě ze sociálních sítí. Točit videa je šílená zábava.
Práce s dětmi a vystresovanými rodiči je náročná. Jak relaxujete, když na sobě zrovna nemáte bílý plášť nebo netočíte videa?
Manželka mi furt říká, že odpočívat neumím, je to asi pravda. Já když mám volno, tak otevřu úkolníček a jdu dělat resty. Baví mě domácí práce, teď třeba věším doma lustry, nebo scrolluju e-shopy a nakupuju, to je taky taková závislost.
Kdybyste mohl rodičům po celé ČR vzkázat jednu jedinou věc, co by to bylo?
Nebijte děti a neodsuzujte lidi na první pohled. Nevíte, co uvnitř prožívají.
Děkujeme za inspirativní rozhovor a přejeme mnoho úspěchů v osobním i pracovním životě.
Díky moc. J
Ing. Alexandra Górniak
Cyril Matějka
Cesta Cyrila Matějky k pediatrii nebyla přímočará, přestože pochází z lékařské rodiny. Navzdory varováním příbuzných a desetileté kariéře v pražských divadlech, kde působil jako osvětlovač, nakonec vyměnil divadelní zákulisí za posluchárny 2. lékařské fakulty UK. Jeho profesní dráha vedla přes dětský urgent v Motole, sanitky a neonatologii v Jablonci nad Nisou až k atestaci z pediatrie. Právě tato kombinace „bohémské“ minulosti a tvrdé nemocniční reality mu dala schopnost mluvit s rodiči bez obalu a s humorem, který je mu vlastní. Po deseti letech praxe a tisících odsloužených hodin však přišel zlom v podobě vyhoření – pocit marnosti z neustálého vysvětlování těch samých chyb, od špatného srážení horečky až po nevhodnou stravu při nemoci.
Namísto odchodu z medicíny se rozhodl pro „autoterapii“ psaním a natáčením. Pod přezdívkou „Cyril Děckař“ začal nejprve formou satirických meme a později virálních videí učit rodiče základy moderní pediatrie. Hlavním pilířem této osvěty se stala jeho kniha Děcké lékařství, ve které shrnul své nejcennější zkušenosti z praxe. Kniha není jen suchou učebnicí, ale praktickým průvodcem plným tipů, triků a „insiderských“ rad, které v oficiálních materiálech chybí. Cyril v ní odpovídá na otázky, které mu rodiče kladou každý den v ordinaci, a snaží se z nich udělat kompetentní partnery lékařů. Publikace mu pomohla vrátit se od vyhoření zpět k nadšenému „hoření“ pro obor a stala se nástrojem, jak ulehčit práci nejen sobě, ale i kolegům v přeplněných čekárnách po celé republice.
