Nepodařilo se načíst PDF soubor.
„Těhotenství není nemoc. Cvičím dál a těším se, až se vrátím k oštěpu.“
Bez trenéra, s vírou ve vlastní cestu a obrovskou dávkou odvahy – tak se Nikola Ogrodníková vydala do Paříže, kde vybojovala olympijský bronz. V rozhovoru otevřeně mluví o sportovní nejistotě, důležitosti řídit se svou intuicí a srdcem, ale také těhotenství i plánovaném návratu na stadion.
Nikol, rok 2024 byl pro Tebe doslova snový – hodila jsi svůj nejdelší hod od roku 2021, získala olympijský bronz a krátce po hrách jsi otěhotněla. Mohlo to být vůbec ještě lepší?
No, asi je to takový krásný scénář, který si člověk nenaplánuje. Samozřejmě jsem ráda, že se mi to v Paříži povedlo. Dokázala jsem si, že cesta, kterou jsem zvolila, by pro mě mohla být ta správná. Ačkoli jsem hodně bojovala s trpělivostí a důvěrou v sebe samu, přineslo mi to velkou sílu a odvahu. Hodně jsem se řídila pocity a srdcem. Nikdy jsem si plány sama nepsala a bylo pro mě kolikrát frustrující, jestli je to takto v pořádku. Obklopila jsem se lidmi, se kterými mi spolupráce dávala smysl a dobrý pocit.
S jakým cílem jsi na olympiádu odjížděla? Věřila jsi, že můžeš dosáhnout na medaili?
Do Paříže jsem odjížděla s velkou touhou postoupit poprvé do olympijského finále, což se mi v Tokiu nepovedlo, takže jsem si to tak trochu dala za cíl. Věděla jsem, že můžu hodit daleko, ale taky nemusím, jelikož jsem v posledním roce udělala určité změny v tréninku a technika byla stále nestabilní a kostrbatá. Nicméně medaile byla třešnička na dortu po postupu z kvalifikace. Ten den jsem byla připravená velmi dobře. Za tři dny – na finále – už jsem byla trochu unavená a bylo to jiné než v den kvalifikace.
Na začátku olympijského roku skončila Tvá spolupráce s trenérem Janem Železným. Jak jsi toto rozhodnutí prožívala a co Tě vedlo k tomu začít trénovat sama?
Toto rozhodnutí přišlo z trenérovy strany. Upřímně jsem to nečekala, ale zároveň jsem cítila, že něco ve vzduchu je a já ani nebyla šťastná a nevěděla jsem proč. Trénovala jsem v nejlepších podmínkách, se světovým rekordmanem a měla kolem sebe partu lidí, kteří si plní své sny jako já. Nicméně toto období pro mě bylo velmi složité a bolavé z důvodu, že jsem rok před olympiádou neměla trenéra a brala jsem to trochu jako podraz. Postupem času jsem si uvědomila, že teď je ten moment, kdy mohu něco změnit. Myšlenka trénovat samotná mě hodně trápila a přitom jsem vnitřně cítila, že to tak chci. Jen jsem měla obavy a strach.
Jak toto rozhodnutí hodnotíš zpětně?
Kladně, bez rozdílu, jestli bych na medaili dosáhla nebo ne. Dalo mi to velké poznání mě samotné, zjistila jsem, že se nadále budu řídit svým srdcem a pocity, které mám. Budu se obklopovat pouze lidmi, se kterými je dobře, a ještě mám před sebou dost práce, aby to vše zapadlo.
Když si v duchu projdeš cestu, kterou jsi musela ujít až k olympijské medaili – jaké milníky pro Tebe byly zásadní? Čeho ses na té cestě musela vzdát?
Jistoty. Musela jsem se spoléhat ve všem na sebe. Bylo to někdy vyčerpávající, ale zároveň obohacující. Dodalo mi to dost síly. Pokroky byly malé, ale s podporou rodiny se mi dařilo zůstat stále pozitivní. Musela jsem si naplánovat program tak, abych měla kde trénovat, ať v Třinci, Ostravě nebo Šternberku. Tyto 3 stadiony jsem využívala dost, když jsem zrovna nebyla v Praze na Dukle.
Hod oštěpem je technická disciplína, kde hraje obrovskou roli psychika. Máš nějaké osvědčené metody, jak zvládat tlak a stres? Pracuješ třeba i s psychologem, mentálním koučem nebo jiným odborníkem?
Myslím si, že pokud tomu člověk věří a neví si rady sám, tak je dobré někam chodit. Já jsem chodila k psycholožce, když se spolupráce s trenérem rozvázala, abych si to nějak mohla v sobě zpracovat a rozhodnout se, jakým směrem chci jít.
Nicméně jsem zjistila, že mi dodávalo sílu hodně to, že jsem se po tréninku mohla vracet domů za klukama. O ně jsem se mohla opřít. Nadále jsem odjížděla na dva a půl měsíce trvající soustředění, ale rozdíl byl ten, že ve dny, kdy jsem byla v Česku, jsem byla doma s rodinou. Už to nebylo jen na víkendy, a to mě hodně nabíjelo. Každý si musí najít to své a pro mě to bylo asi toto.
Tvůj partner, Petr Vrána, je rovněž vrcholový sportovec – hokejový útočník za Třinec. Jak plánujete skloubit své sportovní kariéry s příchodem miminka, které se má narodit co nevidět?
No to je otázka, která mě straší celé těhotenství. Ještě jsem na nic nepřišla, jelikož nevím, jaké miminko se mi narodí a jak moc náročné to bude. Řekla bych, že se budu rozhodovat podle svých pocitů i jak si miminko trochu načtu, tak aby to co nejméně omezovalo naši kariéru. Na soustředění budu využívat nějakou chůvu, pokud to půjde. Ten první rok bude dost okoukávací, jak se všichni sladíme.
Je jasné, že teorie a praxe jsou často odlišné, ale máte už s Petrem nějakou představu o tom, jak byste chtěli vést své dítě ke sportu?
Přirozeně a nenásilně. Není vždy pravidlo, že profesionálové vychovají další skvělé sportovce. Určitě ale budu chtít, aby nějaký zdravý základ ke sportu naše děti měly.
Jak vlastně prožíváš těhotenství? Na sociálních sítích sdílíš videa z posilovny, kde i v pokročilém stádiu cvičíš se závažím. Plánuješ brzký návrat do oštěpařského sektoru?
Tak asi se neřadím do běžné populace lidí a nedovedu si představit, že si ze dne na den lehnu na gauč, protože jsem těhotná. Těhotenství není nemoc. Moje tělo několik let funguje ve vysokých otáčkách, tak jsem se snažila v omezeném režimu něco stále dělat, abych tělu nezpůsobila tak velký šok a zároveň neubližovala miminku. Zase jsem se řídila svými pocity. Kromě nevolností, které mě provází celé těhotenství, a velké únavy mě naštěstí nepotkalo nic jiného. Myslím si, že i kvůli tomu, že se snažím stále být aktivní, se mi vyhnuly i další těhotenské potíže. Opravdu to je dost individuální. A vrátit se chci určitě co nejdříve. Kdyby mě tolik netahalo břicho, nohy by běhaly hned.
Na co se v rámci mateřství těšíš nejvíc? A co je pro Tebe naopak zatím velká neznámá?
Pro mě samotnou je nádherné už to, mít dítě s člověkem, kterého milujete. Těším se, až miminko uvidím a nebude mě bolet břicho z kopanců a začne se mi lépe dýchat. Hodně budu s děťátkem cestovat na soustředění, tak to se taky těším. Netěším se na únavu a na to, že si nebudu moci jít lehnout, kdykoli budu chtít. Nevím zatím, co mě čeká, tak nemohu posoudit, ale rozhodně bych chtěla najít cestu, jak být dobrá máma a trochu sobecká sportovkyně.
Moc děkujeme za rozhovor a přejeme, ať jste s miminkem zdraví, šťastní a co nejlépe zvládnete skloubit své sportovní kariéry s rodinným životem.
Nikola Ogrodníková
Oštěpařka, olympionička, maminka v očekávání
Nikola Ogrodníková (*18. srpna 1990) je česká atletka specializující se na hod oštěpem. Jejím dosud největším úspěchem je bronzová medaile z olympijských her v Paříži 2024, kterou vybojovala po náročném období plném změn – včetně rozhodnutí trénovat bez hlavního kouče.
Sportovní dráhu začínala jako sedmibojařka, ale naplno se prosadila až v oštěpařském sektoru. V roce 2018 získala stříbro na mistrovství Evropy, v roce 2019 si hodem dlouhým 67,40 m vytvořila osobní rekord a pravidelně se účastní Diamantové ligy i světových šampionátů. V domácích podmínkách závodí za Duklu Praha, její talent objevili učitelé a trenéři na sportovní základní škole Porubská v Ostravě, následně přešla do AK SSK Vítkovice, které reprezentovala až do doby, než se přestěhovala do Prahy.
Její příběh je důkazem, že cesta ke sportovnímu vrcholu může vést i mimo vyšlapané koleje. Nikola se nebojí dělat rozhodnutí podle vlastního instinktu a srdce – ať už jde o sport, nebo osobní život. V roce 2024 oznámila těhotenství a plánuje skloubit roli vrcholové sportovkyně a matky. Jejím partnerem je hokejista Petr Vrána, bývalý kapitán české reprezentace a útočník HC Oceláři Třinec. Společně vychovávají Petrova syna Lea.
