Nepodařilo se načíst PDF soubor.
Rozhovor jsem vedla s každým z páru zvlášť v době, kdy Zuzana v Bratislavě natáčela televizní pořad Tvoje tvář má známý hlas a Vlastimil byl s dětmi ve Španělsku, kde se nyní rodina zabydluje. Přesto jejich odpovědi náramně ladí. S velkým životním elánem a nebývalou upřímností oba vypráví čtenářům magazínu Moje lékárna o svých profesních kariérách i snech a také o zkušenostech z jejich amerického snu. Barvitě líčí, jak začal, ale i kdy z něj prozřeli a svěřují také milé perličky ze soukromí…
Za jakých okolností jste se poznali? Vzpomínáte si na vaše první rande?
Vlasta: Jasně. Zuzku jsem znal dlouho z televize, když jsem měl na starost casting do různých pořadů a jedním z nich bylo i Peříčko, které uváděla. Pak jsme se potkávali na nějakých akcích.
Zuzana: Měli jsme společné přátele, takže jsme se občas setkávali, až mě Vlasta jako kamarád pozval k partě svých známých do vinného sklípku. Tam mi i připravil překvapení, kdy mě přivedl na ochutnávku vín, kde hrála cimbálová muzika a všichni zpívali. A Vlasta byl tehdy tím „aden“. Řekl mi: „Podívej, ostatní se nás ptají: Jak dlouho jste spolu?“ A my hlásili, že jsme spolu ten den. Takže to byla taková zlomová chvíle.
Vlasta: A následovala naše první večeře. Byla v Palffyho paláci.
Jak dlouho jste vlastně žili na Floridě a co bylo impulzem se tam po svatbě usadit?
Zuzana: S mým manželem jsme na Floridě žili deset let. Impulsem pro nás bylo, že jsme tam měli vlastní bydlení, které jsme si postupně zvelebovali. I když vlastní bydlení je neskutečně velké plus do začátku a velmi jsme si toho vážili, začali jsme tam jinak od nuly. Bez rodiny, bez přátel a známých, bez pracovního zázemí. To byl osobní boj. Já jsem si doma vlastně dokazovala, že jsem schopna všechno zvládnout, vygruntovat, vypumprlovat, prodat. Už jsem neměla chuť otevírat v Praze další kosmetické salony nebo obchody, tak jsme si řekli: Dobře, tak to zkusíme v Americe. Co se mi dávalo lehčeji, bylo, že jsem tam necítila moc závisti. Ale Miami bylo super. Měli jsme tam velmi dobrou energii
Jaké byly vaše zkušenosti se zdravotnictvím v Americe?
Zuzana: Zdravotnictví v Americe je speciální kapitola. Každý, kdo tam žil, tak ví své. Je tam na vysoké úrovni, ale taky za neskutečné peníze. Ty sumy jsou tam neuvěřitelné. Na pohotovosti strávíte mnoho hodin a dostanete účet třeba na 1700 dolarů, ještě než otevřete pusu. Můžete být pojištění, přesto vždy doplácíte neskutečné peníze. Například kamarád dostal infarkt a ještě musel podepsat, že odchází na revers. Dostal účet 800 tisíc dolarů. Toho byl absolutně v šoku a nevěděl, co má dělat. Volal i právníka a dostal se nakonec na 200 tisíc, ale i tak to byla obrovská suma. To byl důvod, proč jsme se nakonec rozhodli vrátit do Evropy – zdravotnictví, zbraně, nonstop stres z okolí.
Vlasta: Já měl po nehodě, kdy mě srazilo auto, sešitý prst na ruce. Odvezla mě záchranka zadarmo, ale hned na příjmu jsem musel vyplnit asi dvacetistránkový formulář. Přednostně před ošetřením. Já jsem nemohl ani držet tužku, ale papíry jsem musel podepisovat. Nakonec mi prst sešili, ale trvalo to dlouho.
Když to srovnám se zraněním syna ve Španělsku, to bylo úplně jiné. Do hodiny bylo všechno vyřešeno – rentgen, vyšetření, převázání. Kdyby se to stalo v Miami, byli bychom v nemocnici půl dne a stálo by to tisíce dolarů.
Setkali jste se tam s nějakou přírodní katastrofou?
Zuzana: Zažili jsme hurikán Irma. Zůstali jsme v našem domě s dalšími 12 rodinami. Následky po hurikánu byly devastující. Náš barák přišel o 9 balkonů, měl zničené prosklené vstupní lobby, vytrhané skleněné plochy. Nebylo to příjemné, ten vítr měl neuvěřitelnou sílu.
Vlasta: Ano, to lítaly palmy, auta… Ale každý rok to tam je. Přijde hurikán – nepřijde hurikán? Pět dní předem hysterie. Nakoupit zásoby, připravit barák. To už mě nebavilo.
Jak si představujete relax?
Vlasta: Vidím se na pláži, jak zapadá slunce, a dívám se na to s vínem v ruce.
Zuzana: Takový ten odpočinek – sednout si na pláž, popíjet dobré víno a prostě relaxovat. Užít si klid, mořský vzduch, pohodu. Děti už máme velké, takže můžeme relaxovat i s nimi.
Co vás naopak dokáže vytočit, vystresovat?
Vlasta: Čekání. Když někdo neví, co chce, a nutí mě ztrácet čas. Nemám rád neefektivitu.
Zuzana: Já jsem velmi klidná, pozitivní osoba a věřím, že každý problém má řešení. Ale vadí mi závist a nepřejícnost mezi lidmi. To mě zarmucuje. A hloupí lidé, kteří mají přehnané sebevědomí a pocit, že jsou nejchytřejší.
Jak nejraději trávíte společné chvíle?
Zuzana: S rodinou v dobré restauraci, kde si dáme výborný oběd, popíjíme sklenku vína, zatímco děti si hrají na pláži. Nebo společně sportujeme – koloběžky, paddleboard.
Vlasta: Pláž, dobrá večeře a víno. Proto jsme teď ve Španělsku.
Zuzko, máte nějaký nesplněný pracovní sen?
Zuzana: V podstatě jsem si všechny své sny splnila. Mám krásné děti, manžela, rodinu, která při mně stojí. Všechno, co děláme, děláme jeden pro druhého. Co víc od života chtít? Ale lákalo by mě mít něco vlastního – třeba podnik, vybudovat značku, nebo vyrábět víno. Nebo provozovat malý hotýlek pro turisty z Česka a Slovenska. Jeden sen ale máme společný s manželem – vybudovat si restauraci na pláži. To bychom oba milovali.
Vlasto, co vlastně děláte vy? Jaké máte sny?
Vlasta: Kupuju a prodávám všechno, ale 90 % jsou auta. To je moje vášeň. Exotickým autům rozumím a když někdo chce koupit Ferrari, většinou jde přes mě. Miluju si sednout do Ferrari a projet si serpentiny v horách. To je moje volnočasová láska. Deset let jsem se v Praze věnoval gastronomii a hospodě, to mi teď chybí. Proto sním o malé plážové hospůdce – i kdyby jen pro přátele.
Co je váš recept na štěstí?
Vlasta: Rodina a dobré jídlo.
Zuzana: V podstatě jsem si všechny své sny splnila. Mám děti, manžela, rodinu, které při mně stojí. A všechno, co děláme, děláme jeden pro druhého. Co víc od života chtít?
