Úvod
Poradna
Civilizační nemoci
Cukrovka (diabetes mellitus)

Cukrovka (diabetes mellitus)

Cukrovka je chronické onemocnění charakterizované absolutním, nebo relativním
nedostatkem inzulínu. Inzulín je hormon bílkovinné povahy, který je produkovaný ve slinivce.
V organismu je důležitý především pro metabolismus cukrů, ale ovlivňuje i hospodaření s
tuky a bílkovinami. Jeho hlavním účinkem je snižování glykémie (hladiny cukru v krvi)
především  tím, že podporuje vstup glukózy z krve do buněk, kde je zužitkována.
 
Rozlišujeme 2 typy diabetu. Projevují se podobně, ale liší se příčinami vzniku. Diabetes I.
typu je autoimunitní onemocnění (vzniká na podkladě defektní funkce vlastního imunitního
systému). Dochází při něm k absolutnímu nedostatku inzulínu na základě trvalého poškození
specifických buněk slinivky, které ho produkují. Příčiny vzniku diabetu I. typu nejsou zcela
jasné. Rozvíjí se především v dětství, vzácně se nově objevuje i v pozdějším věku. V
případě diabetu II. typu se zpočátku jedná ""pouze"" o relativní nedostatek inzulínu, protože
příslušné tkáně ztrácí vůči němu citlivost. Tento typ cukrovky se objevuje především ve stáří
a jeho hlavní ovlivnitelnou příčinou je přejídání. Pokud se člověk přejídá, tělo musí
produkovat velké množství inzulínu najednou a tkáně se postupně stávají na jeho účinek
rezistentní. Je tak znesnadněn přestup glukózy z krve do buněk a hladina cukru v krvi je
výrazně zvýšená. Při vzniku obou typů diabetu hraje významnou roli genetická dispozice.
Onemocnění se může rozvinout i jako nežádoucí účinek některých léčiv nebo např. při
pankreatitidě (zánětu slinivky).
 

Hlavním projevem cukrovky je zvýšená hladina glykémie. Normální koncentrace cukru v
krvi je nalačno (aspoň po 8 hodinovém lačnění) 3,9 - 5,5 mmol/l. Udávané správné hodnoty
glykémie se postupem času mírně mění tak, jak se rozvíjí poznatky o onemocnění cukrovkou.
U diabetiků dále dochází ke glykosurii (vylučování glukózy močí), což zvyšuje celkové 
množství moči vyloučené za den (glukóza působí v moči vysokým osmotickým tlakem a s tím,
jak je vylučována, s sebou „strhává“ vodu). Tím se také dostavuje žíznivost. Ta, spolu s
únavou, bývá prvním z projevů, které na sobě může člověk s cukrovkou pozorovat.
 
Dlouhodobě zvýšená hladina glykémie je nebezpečná z toho důvodu, že glukóza má
schopnost složitými mechanismy poškozovat stěnu cév (především drobných), které se tak
zjednodušeně řečeno zužují a zhoršuje se tak prokrvení příslušné oblasti. Poškozovány jsou
tímto způsobem především ledviny a oči. Ty by tedy měly být u diabetiků pravidelně
vyšetřovány. Dále s tím, jak klesá vstup glukózy do buněk, snižuje se její využitelnost,
organismus se snaží energii získat jinak a dochází ve zvýšené míře ke štěpení bílkovin a tuků.
To se projevuje především u diabetu I. typu výrazným hubnutím. Při velmi vysokých
hladinách cukru v krvi a získávání energie především štěpením tuků se u pacientů s tímto
typem diabetu může rozvinout tzv. hyperglykemické ketoacidotické koma. To je pro nemocného velmi nebezpečné a zvládá se aplikací inzulínu, doplněním tekutin a korekcí
hladin iontů v krvi. Projevuje se např. charakteristickým acetonovým zápachem z úst,
hlubokým dýcháním, suchou kůží a sliznicemi, častým močením, žíznivostí a poruchami
vědomí. U diabetiků II. typu se může také objevit, bývá však bez ketoacidózy (výrazný pokles
pH krve směrem ke kyselým hodnotám). K hyperglykémii u léčeného diabetika dochází při
jinak správně nastavené terapii např. vlivem vynechání dávky léčiva, dietní chybou, při
infekci nebo úrazu.
 
Akutní komplikací u již léčeného diabetika může být naopak příliš nízká hladina cukru v
krvi - hypoglykémie. K ní může dojít např. při předávkování inzulínem nebo ostatními léky
užívanými při cukrovce, vlivem stresu, fyzické zátěže, při infekci, konzumaci alkoholu atd.
Může se objevit i u zdravých lidí při dlouhodobém hladovění nebo nadměrné fyzické zátěži.
Projevuje se např. malátností až mdlobami, poruchami vidění, nevolností, pocitem hladu,
bušením srdce, bolestí hlavy apod. Nemocného může opět přímo ohrozit na životě. Zvládá se
aplikací glukagonu (hormon, produkovaný slinivkou, který na rozdíl od inzulínu zvyšuje
hladinu cukru v krvi) nebo v lehčích případech pouze podáním něčeho sladkého (šťáva, med,
cukr). Někdy je obtížné odlišit od sebe hyperglykémii a hypoglykémii. Hlavním rozdílem je, že
hypoglykémie zpravidla vzniká velmi rychle (během minut) a nejsou při ní příznaky
dehydratace. Pokud si nejsme jisti, o jaký stav se jedná, je lepší pacientovi podat cukr a až
pokud se stav nezlepší (jedná se pravděpodobně o hyperglykémii), inzulín. Jeho podání by
totiž v případě hypoglykémie mohlo mít až fatální následky.
 

U diabetiků poškozování cév (viz. výše) přispívá k rozvoji hypertenze (vysokého krevního
tlaku). To u nich dále, spolu s častým zvýšením hladiny cholesterolu v krvi a změnami krevní
srážlivosti, výrazně zvyšuje riziko srdečního infarktu, mozkové mrtvice nebo poruch
prokrvení dolních končetin (ischemická choroba DK). U diabetiků se nezřídka projevují také
poškození nervů (tzv. neuropatie). K těm dochází zejména na podkladě ukládání glukózy v
jejich obalech, čímž je narušen převod vzruchů nervovými vlákny.  Neuropatie se projevuje
zejména poruchou citlivosti dolních končetin, změnami ve fungování trávicího (např.
porucha pohyblivosti střev), močo-pohlavního (např. sexuální potíže) nebo srdečně-cévního
systému (např. poruchy srdeční frekvence). U diabetiků je vlivem postižení cév a s tím
souvisejícími poruchami prokrvení navíc zhoršená také výživa kůže a hojení jejích poranění.
To je zvýrazněné zejména na dolních končetinách. Často tak i z původně malé oděrky vznikají
rozsáhlé chronické rány, jejichž léčba je velmi zdlouhavá a při rozsáhlém poškození končetiny
někdy hrozí až její amputace. Proto by měl každý diabetik důsledné pečovat o nohy,
pravidelně je kontrolovat, promazávat a nosit vhodnou obuv (kožená, prodyšná, poddajná,
prostorná…) a ponožky (neškrtící, bavlněné…). U nemocných s diabetem se dále častěji
objevují např. kvasinkové infekce (poševní, kožní…) a obecně mají diabetici zhoršenou funkci
imunitního systému.
 

Hlavní prevencí rozvoje diabetu (je reálné hovořit pouze o diabetu II. typu, jehož výskyt v
populaci je také mnohonásobně vyšší) je dodržování zásad zdravého životního stylu (viz.
samostatný článek). Obrovský význam má především pravidelná pohybová aktivita a
omezení příjmu tuků potravou – to má paradoxně větší význam než omezení příjmu cukrů.
Už při narušené glukózové toleranci (projevuje se mírným zvýšením glykémie nad normální
hodnoty) lze preventivně aplikovat některá léčiva. Často však stačí i mírný váhový úbytek a
další progrese onemocnění se zastaví, nebo alespoň zpomalí.  I při aplikaci léčiv však musí diabetik dodržovat dietní opatření a dostatečně se hýbat, jinak se nikdy nepodaří onemocnění dobře kompenzovat. 
 
V terapii (viz. samostatný článek) diabetu I. typu se užívá zejména podkožně aplikovaný
inzulín, u diabetu II. typu lze, především v počátcích onemocnění, užívat tzv. perorální (ústy
podávaná) antidiabetika. U rozvinutějšího onemocnění nebo při vysokém riziku komplikací
diabetu (viz. výše) se také aplikuje inzulín. Protože s diabetem souvisí i zvýšené riziko
hypertenze, poruch hladin krevních lipidů (tuků) a souvisí s obezitou, užívají diabetičtí
pacienti většinou i léčiva pro kontrolu daných stavů.

Autor: PharmDr. Tereza Hendrychová, Ph.D.

Léčba cukrovky

Při léčbě diabetu je třeba rozlišovat mezi typem 1 a 2. U diabetiků 1. typu není jiná možnost než exogenní (z vnějšku) přívod inzulínu, jelikož jejich slinivka již není schopna ho produkovat. Inzulín se využívá, často v kombinaci s tzv. perorálními (ústy podávanými) antidiabetiky, i v terapii diabetiků 2. typu. Dříve se užívaly inzulíny získané ze zvířat, dnes už pouze inzulín lidský (připravený biotechnologicky, nebo úpravou inzulínu vepřového) či tzv. inzulínová analoga, vzniklá obměnou strukt...