Nepodařilo se načíst PDF soubor.
Nejdek je město, kde se historie mísí s každodenním životem a kde už desítky let funguje Lékárna U zlatého lva. Její tváří a duší se stala Mgr. Ludmila Burdová, která tu začínala v roce 1975 a prošla všemi změnami, jež lékárenství v Česku potkaly. Od státní služby, přes složitou privatizaci až po dnešní realitu, kdy lékárny mnohdy ovládají velké řetězce. V otevřeném rozhovoru vypráví o svých začátcích, nelehké cestě k vlastní lékárně i o tom, proč pro ni práce nikdy nebyla jen zaměstnáním, ale skutečným posláním.
Na základní škole jsem měla ráda chemii. A když jsem jednou vstoupila do lékárny, protože jsem musela koupit kapky na kašel, zaujala mě její vůně a bílý plášť pana lékárníka. Tím bylo rozhodnuto o mém budoucím povolání. Chtěla jsem jít studovat farmaceutického laboranta, ale ten byl tehdy jen v Praze a v Brně. Tam mě mamka nepustila. Takže jsem vystudovala SVVŠ, dnešní První české gymnázium v Karlových Varech.
Jste nejdeckou rodačkou? Pokud ne, co Vás do Nejdku přilákalo? Byla to právě práce nebo třeba přátelé, láska?
Nejdeckou rodačkou nejsem. Bydlela jsem tehdy v Chodově a po absolvování Farmaceutické fakulty v Bratislavě v roce 1975 jsem chtěla nastoupit do centrální lékárny v Karlových Varech. Tam místo ale už nebylo, tak mi tehdy Lékárenská služba spadající pod OÚNZ Karlovy Vary nabídla místo v Nejdku s příslibem pohraničního příplatku a bytu. Do Lékárny 03-07 jsem nastoupila 1. srpna 1975.
Povězte nám něco o svých podnikatelských začátcích… Přece jen jste tu prošla i tím zlomem, kdy se ze státních lékáren staly lékárny soukromé. Co bylo nejobtížnější?
Po sametové revoluci v roce 1992 jsem podala privatizační projekt na Fond národního majetku, jelikož lékárna s domem patřila pod velkou privatizaci. Nic jiného mi ani nezbývalo. Nad lékárnou byl byt vedoucího lékárníka, kde jsem bydlela s rodinou, a nejít do toho projektu, odkoupil by dům někdo jiný a my bychom se museli vystěhovat a lékárnu opustit. Samotný privatizační projekt byl velice obtížný, zdlouhavý a nejobtížnější bylo splácení půjčky s vysokým úrokem díky rozsáhlé rekonstrukci domu a modernizaci lékárny dle legislativních požadavků.
Jak se podle Vás lékárenství změnilo za posledních 50 let?
Změnilo se hodně. Díky možnosti, že lékárnu v České republice mohl vlastnit kdokoli, tzn. i osoba bez farmaceutického vzdělání, vznikaly lékárny kdekoliv bez přihlédnutí k demografickému rozložení a stal se z nich prakticky byznys. To, co dříve lékárnu dělalo lékárnou a povolání lékárníka bylo důstojné a vážené, protože každá rada byla cenná a pomoc byla brána jako poslání, se tak nějak vytratilo.
Víme, že ve Vašich šlépějích kráčela vaše dcera. Směrovala jste ji nějak? Nebo jste byla prostě jejím vzorem a vnímala jako samozřejmost, že jednou lékárnu v Nejdku převezme?
Jsem velice ráda, že kráčela, ale nijak jsem jí nesměrovala. V lékárně skoro vyrůstala, vzorem jí byl i pan magistr PhMr. Jiří Dorník, a to jí přirozeně ovlivnilo ve výběru jejího budoucího povolání. Nejdříve vystudovala farmaceutickou laborantku na SZŠ v Karlových Varech a po dvou letech, protože jsem jí na dva roky potřebovala jako laborantku, pokračovala studiem na Farmaceutické fakultě VFU v Brně.
Na jaký okamžik své kariéry nejraději vzpomínáte?
Je těžké označit jediný okamžik, na který nejraději vzpomínám, je jich více. Pokud bych měla i přesto označit jeden, pak to byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se mi projekt privatizace povedl. A že mohu v naší lékárně, kterou jsem následně přejmenovala na lékárnu U zlatého lva, nadále pracovat i v polistopadovém období, a že lékárna je v soukromých rukou a nepatří pod jakýkoliv nadnárodní řetězec.
Dojal Vás někdy některý zákazník? Rozesmál? Nebo naopak rozčílil?
Zákazníci mě dojímají i rozesmívají na denní bázi. A pokud rozčílí, postavím se k tomu se lví ctí. V naší lékárně přistupujeme k zákazníkům především jako k lidem, kteří potřebují pomoci.
Byl za dobu Vaší celoživotní éry moment, kdy jste chtěla s lékárnictvím tzv. seknout?
Jednoduchá odpověď. Ne, nebyl. Lékárna je jako moje dítě, které se neopouští, i když je to pro mě čím dál náročnější.
Čím byste motivovala naši současnou dorůstající generaci k rozhodnutí stát se lékárníkem? Co byste takovým dětem vzkázala?
Je těžké v současné době a za současné situace motivovat mladé lidi ke studiu farmacie. Naprostá většina lékáren je vlastněna a řízena nelékárníky. Mladí lidé jdou studovat farmacii, medicínu apod. s vidinou určitého poslání v rámci své profese a po studiu se setkají s realitou byznysového prostředí farmacie či medicíny. Jinak je to povolání krásné, obohacující, někdy vyčerpávající, ale záleží v jakém prostředí a v jaké lékárně se pak člověk ocitne.
