Jmenuji se Lenka Štochlová, je mi 42 let a pocházím z Příbrami. Mám dospělou dceru Lenču a 9 let jsem v invalidním důchodu. Byla jsem zdravotní sestrou na ortopedickém oddělení. Svou práci jsem milovala a moc mi chybí.
V roce 2012 u mě propukla neurologická nemoc Charcot Marie Tooth (CMT). Mám postiženy horní i dolní končetiny. Ztratila jsem v nich sílu, cit a pohyblivost. Obtížně se mi chodí. Na vycházky ven používám chodítko a na krátké přesuny hůlku. Ruce jsou slabé, nezvládám jemnou motoriku a nemám v nich sílu. Tato nemoc je pro mne náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Již se z toho ale nehroutím a snažím se žít a myslet pozitivně.
Když jsem onemocněla a byla první rok zavřená po nemocnicích a doma, hodně jsem přemýšlela nad budoucností. Jako zdravotní sestra jsem věděla, jaká je prognóza u mé nemoci a že určitě tuto složitou cestu nezvládnu sama a budu potřebovat cizí pomoc. Tehdy byla dcerka ještě malá a žila jsem s ní sama. Jednou se mi zdál sen, že mám smetanovou labradorku, která se jmenovala Sára a měla růžový obojek. Ve snu mi byla pořád nablízku a bylo mi s ní dobře. Svěřila jsem se blízké přítelkyni, ta pracovala s další kamarádkou, která měla velké zkušenosti s pejsky a znala společnost Pomocné tlapky. Dostala jsem kontakt na Pomocné tlapky a od té doby jsou součástí mého života.
Pečlivě jsem si nastudovala jejich stránky a kontaktovala paní ředitelku Hanu Pirnerovou. Je to úžasná žena. Vše mi vysvětlila a začal kolotoč, který je nutný, aby klient mohl získat asistenčního pejska. Dotazníky, osobní pohovor s cvičiteli, rozhovor s psychologem a fyzioterapeutem. Jelikož Pomocné tlapky cvičí psy klientům na míru, potřebují detailní informace. Na pejska jsem se těšila tak moc, jako v dětství na Vánoce. Doslova jsem nemohla dospat.
Po roce a půl od podání žádosti a absolvování všech zmíněných procedur zazvonil telefon. Radostí jsem málem dostala infarkt. Vzápětí jsem vyrazila na první setkání s pejskem, kterého mi Pomocné tlapky vybraly. Vidím to jako dnes. Sešli jsme se před domem v Plzni, kde měly Pomocné tlapky „secvičovací“ byt pro klienty a pejsky. Z auta vystoupili cvičitelé a krásná černá fenka labradorského retrívra Pája. Zamilovala jsem se do ní hned. Na pár dní jsme se i s dcerkou nastěhovaly do „tlapkáckého“ bytu, kde jsme u sebe měly Páju 24 hodin denně. Poznala jsem všechny členy týmu Pomocných tlapek. Jsou to moc hodní lidé se srdcem na správném místě. Přátelství, které mezi námi vzniklo, je opravdové a pevné. Během našeho pobytu v Plzni trenéři zjišťovali, co mi dělá největší potíže, aby mi fenka mohla po docvičení co nejlépe pomáhat v běžném životě. Po našem odjezdu ještě pár týdnů Páju doučovali několika drobným úkonům. Já doma začala připravovat zázemí, které pejsek potřebuje. Zanedlouho jsem jela opět do Plzně na závěrečné několikadenní secvičování. Pája si mě pamatovala a vítala mě. Bylo to krásné. Dál jsme vše procvičovaly, sehrávaly se a trénovaly s cvičiteli. Ke konci našeho pobytu nás čekala závěrečná zkouška dovedností v „secvičovacím“ bytě i při pohybu venku a v obchodním centru. Vše jsme zvládly. Další den už jsme odjeli domů společně s cvičitelem Jirkou, který se ubytoval v naší blízkosti a byl nám k dispozici 24 hodin denně. Nacvičili jsme cestu k lékaři, cestování autobusem, správné venčení, našli vhodnou veterinární péči a mnoho dalšího. Jirka odjel a Pája je od té doby Příbramačka. Při sebemenším problému jsem se mohla v kteroukoliv denní či noční dobu ozvat a poradit se. To trvá dodnes. Když potřebuji, vždy mi někdo z Pomocných tlapek ochotně pomůže, a toho si nesmírně vážím.
Navíc mi velmi pomohlo, že jsem Páju do užívání od Pomocných tlapek dostala zdarma.
Letos v září oslavíme s Pájou 7 společných let. Je to moje veliká láska, která mi obrátila život vzhůru nohama a jsem jí za vše velmi vděčná. Je moc hodná, přátelská, krásná, chytrá, šikovná a pracovitá. Tolik lásky a porozumění v ní je! Navíc je Pájinka moje veliká psychická opora a kamarádka. Doprovází mě úplně všude. Chodíme společně do všech obchodů, k lékařům i na návštěvy. Každý rok jezdíme na rehabilitační pobyt do Nemocnice Na Pleši, který trvá několik týdnů. Pája už to tam zná nazpaměť a personál nám umožňuje veškerý komfort. Doprovází mě na všechny procedury a má tam možnost trávit volný čas v krásné přírodě. Všichni ji tam mají rádi a ona to ví. Dokáže svou přítomností rozsvítit a pohladit tolik srdcí…
Hodně mi pomáhá canisterapie, kterou s Pájou často děláme. Zahřeje mi svaly svým kožíškem a následně je masíruje jazykem. Cokoliv mi upadne na zem, podá. Třeba i kreditní kartu, drobné mince, časopis, tužku, botu… Umí otevírat a zavírat dveře pomocí tkalounu na klice. Dokáže otevřít myčku. Když jdu z obchodu a nevejde se mi nákup do tašky na chodítku, dám jí sáček s rohlíky, který donese domů v tlamě.
Před časem jsem onemocněla onkologicky. Jako první mě čekala operace a následovala onkologická léčba, která stále pokračuje. Pájinka s námi dojíždí na každou léčbu a je mi velkou oporou. Často se musím smát, jak je v nemocnici důležitá. Věřím, že vše dobře zvládneme a budu si Páju užívat spoustu dalších let.
Chtěla bych moc poděkovat Pomocným tlapkám a také všem podporovatelům, kteří přispívají na výcvik psů a díky kterým Páju mám. Pomohli mi žít mnohem lepší život a nesmírně si toho vážím.
