„V jednu chvíli ke mně herectví přišlo, pak zase pomalu odešlo…“ Venku tál sníh, když jsem si povídala s „Čeňkem Jirsákem“ ze seriálu Bylo nás pět. Tak jsem ho vnímala, ještě když jsem položila první otázku. Jakmile se ale rozpovídal, pochopila jsem, že ta tam je postava Čeňka, že byly i zajímavější epizody v životě Jaroslava Pauera. Především ty mimo kameru…
Zjistila jsem, že máte svůj blog, kde sám o sobě uvádíte, že jste, cituji: „Skvělý, chytrý, vzdělaný, přátelský, krásný a především velmi skromný, režisér, scénárista, příležitostný pódiový technik, kvartální abstinent a povaleč.“ Je to všechno stále aktuální? Přece jen poslední článek tam je z roku 2009…
To bylo poměrně krátké období, kdy jsem měl potřebu vyjadřovat se veřejně k různým záležitostem. Všechno to souhlasí, jen už nejsem ten pódiový technik.
Vaší první hereckou prací byl v roce 1993 seriál Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek, jak jste se k té roli vlastně dostal?
Tehdy, když se chystala nová série Arabely, chodili po školách asistenti režie a vybírali si děti na kamerové zkoušky. Vybrali i moji mladší sestru. Maminka mi řekla, že omluví ve škole i mě a pojedu na Barrandov s nimi, protože je to možná jediná příležitost v životě, abych to tam taky viděl. Tak jsme jeli. A jak jsem tam tak seděl na chodbě vedle své sestřičky, přišel asistent režie a vrazil mi do rukou scénář, stejně jako jí. Namítal jsem, že jsem jenom doprovod, ale on odpověděl: „Když už jsi tady, tak si to zkusíš taky.“ Fór byl v tom, že mě do seriálu vybrali a sestřičku nakonec ne. Přitom ona po té roli toužila, zatímco mě to bylo ukradené. A tak jsem si ji pak odprošoval, uplácel pozornostmi, vzpomínám, že jsem jí koupil z honoráře barbínu…
A odpustila vám?
Já myslím, že určitě.
„Za rok zvonil doma telefon, ať se dostavím na kamerové zkoušky, že se obsazuje seriál Bylo nás pět.“
Co se dělo dál?
Potom se asi rok nedělo nic, až přišla zpráva, že mám hrát radu Knotka v Arabele a byl mi poslaný na stroji psaný scénář s mým textem. A to bylo moje první setkání s natáčením, navíc jsem se ocitl po boku Rumburaka, tedy Jiřího Lábuse, a to byla krása! Mamince jsem se vrátil „opálený“ a s krátce střiženými ulízanými vlasy. Byla z toho celá vyděšená. Na to vzpomínám rád.
Opálený?
Byl to make-up. Protože se to odehrávalo jako na Korsice, ačkoliv jsme to točili na Národní třídě v kanceláři. A já jsem od přírody spíš bledý a tehdy jsem měl i delší vlasy, než mi je kvůli natáčení zkrátili… Ale možná jsem se tou proměnou zapsal u asistentů, protože ještě ten večer mi volala jiná asistentka režie kvůli natáčení seriálu pro zahraniční produkci, který točil stejný tým, který o rok později natáčel seriál Bylo nás pět. A jelikož jsem ten zahraniční seriál vzal (jmenovalo se to Správná šestka, u nás to vysílali asi jen jednou), tak za rok zvonil doma telefon, ať se dostavím na kamerové zkoušky, že se obsazuje seriál Bylo nás pět.
Kde jste ztvárnil Čeňka Jirsáka. Jak jste tu roli prožíval, byl vám Čeněk povahově blízký? Byl jste Čeněk?
Zas taková potvora jsem nebyl. Ani katolík, co se modlí nebo se zpovídá. Nežaloval jsem, nekradl, nepral jsem se. Ale údajně je vždycky lepší hrát ty záporáky.
Pardon, já si neuvědomila, jaký vlastně byl… Tak raději dál. V herecké kariéře jste měl dobře našlápnuto, přesto jste se hlásil na FAMU. Lákala vás víc práce za kamerou než před ní?
Ano, zajímala mě ta tvorba z druhé strany. A pak taky, když jste dětský herec, musíte mít trošku rozum, když se rozhodujete, co dál. Dítě hraje přirozeně, nebojí se kamery, hraje defacto svůj typ. A když to není úplně v něm, musí mu dojít, že to nejde dál. Já jsem nikdy netoužil po herecké kariéře, v jednu chvíli to ke mně přišlo, pak zase pomalu odešlo. A já věděl, že jako dospělý herec bych neměl šanci.
„Necítil jsem v sobě ten správný talent.“
Třeba jste se mýlil…
Možná, kdyby mi byly nabízeny pořád nějaké role, tak v tom třeba vyrostu. Ale necítil jsem v sobě ten správný talent. Byl jsem pány režiséry, myslím, vnímán jako to dítě, které zahraje… nebo spíš nezahraje všechno. Nebyl jsem herec náročných rolí, spíš rolí, o nichž věděli, že je odehraju.
Viděl jste rozdíly mezi vámi a ostatními dětskými herci? Třeba právě v Bylo nás pět.
Jo, ačkoliv někteří to nevyužili. Jeden příklad za všechny, Jan Müller (Zilvar z chudobince), to byl podle mě jasný komediální herec. „Nechápu, že přijímací komise rozhodla, že tvoje nedostatky bude potřeba dohnat intenzivním studiem na FAMU!“
Takže následovala přihláška na FAMU…
Já jsem se dostal až napotřetí. Takže žádná primární protekce, ačkoliv v komisi seděl pan režisér Smyczek, který režíroval i Bylo nás pět. No a po těch třetích přijímačkách, kdy jsem tušil, že byly zase neúspěšné, mi jednoho dne říká maminka, že volal pan režisér Smyczek a mám mu hned zavolat. Tak si říkám: „A jéje.“ Volal jsem mu zpátky a on mi povídá: „Víš, Járo, že se ti to včera na těch přijímačkách moc nepovedlo? Měls tam velký mezery ve vzdělání! Nechápu, že se přijímací komise rozhodla, že bude potřeba tvoje nedostatky dohnat intenzivním studiem na FAMU!“
To je hezké, jak jste reagoval?
To si pamatuji úplně přesně. Přál jsem si to zopakovat s výmluvou na špatný signál.
A co bylo vaším režijním debutem?
To byl amatérský film, abych se dostal na FAMU. K přijímačkám na režii totiž musíte odevzdat film. „Láká mě dejvický příběh.“
Kdy jste do režisérského křesla usedl naposled?
Já sem tam pomáhám přátelům točit nějaké klipy. Ale čistě jako režisér, aniž bych byl i za kamerou, jsem pomáhal svému kamarádovi, Danielu Součkovi, při jeho školním filmu.
Vy máte vlastní vybavení?
Něco mám, mám i vlastní střižnu.
Tak to by byla škoda, aby to bylo definitivně naposledy…
Zatím nemám na stole scénář, který by mě zaujal, a nemám čas ani energii psát svůj.
A co byste rád točil? Jaký scénář by vás znovu do té režisérské židle posadil?
To je dobrá otázka, na kterou je těžká odpověď. Byl by to nějaký dejvický příběh… Něco ve stylu Petra Šabacha, což byl můj soused.
Kam vás osud zavál dál?
Já musím hlavně říct, že po FAMU jsem měl asi po třech letech filmové branže dost, takže jsem se věnoval té pódiové technice – stavěl jsem pódia. Při tom si člověk strašně vyčistí hlavu. Dělal jsem tzv. bedňáka. Tam není čas na nějaké falešné úsměvy… Hlavně jsem věděl, že se dokážu uživit i něčím jiným. Dělal jsem reklamní kampaně, pracoval pro europarlament a teď jsem na volné noze.
Jelikož děláme rozhovor pro lékárenský magazín, tak jak se staráte o své zdraví? Zajímá mě, jestli třeba jíte zdravě, sportujete…
Já jsem zaprvé hypochondr, mám rýmu od března do září a od října do února. Jsem kuřák, piju alkohol, zásadně nesportuju, protože kdykoliv začnu, tak se zraním. Měl jsem zlomenou nohu, ruku, dva prasklé obratle, problémy s kolenem, takže tohle je asi problém. Vůbec o sebe nepečuju. Totálně nic. A to nemluvím o tom, že trpím atopickým ekzémem. Jsem spíš reklama na lékárnu v tom smyslu, že tam utrácím spoustu peněz.
Dobře, tak se radši vraťme k herectví. Co byste dělal, kdyby přišla nabídka na roli?
To už jsem před mnoha lety říkal režisérům i přátelům, že to vezmu ve chvíli, kdy si budou myslet, že je to role pro mě a že na to mám. Že na jejich zodpovědnost do toho jdu. Kdyby přišla třeba nějaká vtipná věc, tak si rád zahraju.
A co jste hrál zatím úplně naposled?
Poslední moje herecká role byla v jedné ze znělek na FAMUfestu, před mnoha lety, kdy mi volala spolužačka z produkce, která mi říkala, že by potřebovali někoho pro takovou roli…
Já na to: „No dobře, povídej.“ „My bychom tě zavěsili vzhůru nohama s terčem na nahý hrudi… Kolem by na zemi i gaučích chrápali studenti FAMU a byl by tam titulek „I famáci mají své dny.“ Tak do toho jsem šel.
A na kterou svou roli vzpomínáte nejraději?
Na pana režiséra Pavla Marka a film podle povídky Sredni Vaštar. To se mi hrálo opravdu dobře. Ale moje maminka říká, že moje nejlepší byla v seriálu Draculův švagr, kde jsem hrál roli třídního dementa. Měl jsem zadrátkované uši, aby mi odstávaly, a maminka říká, že mě ta role nejvíc vystihuje.
Jako s nadsázkou?
To neznáte moji maminku! :)
Jana Sobíšková
