Tak dlouho jsem potkávala jednoho ze zakládajících členů skupiny Tata Bojs, sympaťáka s patkou – Mardošu, než jsem se konečně odhodlala a poprosila o rozhovor. Souhlasil a pro magazín Moje lékárna odpovídal za celou kapelu...
Den po souhlasu s rozhovorem vás Česká hudební akademie opětovně poctila soškou Anděla – za náš magazín velice gratuluji a za rozhovor děkuji. Máte pro získaná ocenění nějaké speciální místo, nebo mezi vámi putují? :)
Děkujeme! Máme je všechny v našem studiu. Měli jsme je i v našem bývalém studiu, v předsíni. Říkali jsme jí "předsíň slávy". V našem současném studiu ale žádnou předsíň nemáme, takže jsou v režii.
A kolik už jich vlastně je?
Jestli dobře počítám, tak toto je náš desátý. Což je hezké, protože naše album Jedna nula je také naše desáté! Ostatně proto jsme mu dali název Jedna nula. „Neuměli jsme ještě hrát na žádné nástroje, ale v tom jsme neviděli žádný zásadní problém.“
Vraťme se na chvíli zpátky do minulosti – dva školní, muzikálně nadaní kamarádi se rozhodli založit skupinu? Nebo jak to celé kdysi začalo?
Ano, ve třetí třídě, ve školním roce 1982/83, jsme se já a Milan Cais (tehdy neměl ještě přezdívku Bublina ani její pozdější modifikaci Bublajs; zatímco já tehdy už byl Mardoša) rozhodli, že chceme založit kapelu. Neuměli jsme ještě hrát na žádné nástroje, ale v tom jsme neviděli žádný zásadní problém. Už jsme ale věděli, že chceme hrát na basu, respektive bicí.
Proč název Tata Bojs?
Od našich „velkých“ plánů ve třetí třídě k prvnímu opravdickému koncertu uběhlo dlouhých pět let. Konečný název jsme vymysleli až těsně před ním. Předcházela jí, kromě mnoha úplně jiných názvů, verze „Tapa Boys“, kterou vymyslel náš tehdejší kytarista a kamarád Ondřej Balík. Vycházel z Čapkovy Války s mloky. Nám se to celkem líbilo, jen jsme to chtěli trochu „vylepšit“. Milan udělal z tapa tata, protože jako bubeník chtěl více rytmické slovo. Já zas dodal „vtipné“ J místo anglického Y. Říkali jsme si, že když jsme česká kapela, budeme to psát česky. Už na plakátě našeho třetího koncertu jsme museli ypsilon opravovat na J. Což musíme občas dělat dodnes.,…nevím, jestli opravdu vím, čím to je.“
Nakonec jste pětičlenný tým, kapele se blíží Kristova léta – z laického pohledu to vypadá jako malý zázrak, že jste všichni stále naladěni na stejnou notu, a tudíž ve prospěch vaší společné tvorby, že jste se třeba časem nezačali stylově rozcházet. Člověk se přece jen vyvíjí… V čem je ten fígl?
Na to se těžko odpovídá. Napadá mě spousta důležitých věcí i zdánlivých drobností, které jsou pro fungování takového kolektivu „zájmové umělecké činnosti“ nezbytné, ale nevím, jestli opravdu vím, čím to je. Zásadní samozřejmě je, že nás baví dělat to, co děláme, a že nás baví trávit společně čas. Jasný návod ale nemám. Spíš si toho snažím cenit, protože je to vzácné. A zábavné!
Hrozil někdy rozpad kapely?
Úplný rozpad snad ne, ale vždy když například odcházel nějaký kytarista, nebylo to lehké období. I když žádný z těch odchodů neproběhl ve zlém, bylo vždy těžké najít někoho nového, kdo by k nám zapadl.
Některé party odehrají to své a už se nemusí vidět. Jak to máte vy?
My se vídáme často a rádi i mimo kapelu. Například se nám za ta léta narodilo dost dětí, které se také kamarádí, takže na společných akcích je o zábavu postaráno. Na druhou stranu máme každý také své aktivity a vlastní program, což je samozřejmě také důležité. Nejsme spolu 24/7. „Žádný koncert není stejný, ale myslel jsem, že to dokážeme vnímat jenom my.“
A mají Tata Bojs skladbu, k níž vás vaše přátelství přímo inspirovalo?
Nevím jistě. Možná vzdáleně. Napadají mě dvě, obě shodou okolností na desce nazvané „Kluci kde ste?“. Jedna se jmenuje „Pěšáci“ a je o rokenrolu a síle kamarádství, které je důležitější než případný ohlas samotné tvorby. A potom „Skovka“ – o klukovi, který hraje s kamarády na schovku, ale schoval se příliš dobře a kamarádi ho už 25 let nemůžou najít. A možná už se o to ani nesnaží…
Slyšela jsem, že máte svou základnu skalních fanoušků, kteří s vámi obráží každou štaci v rámci vašich turné…
Úplně všechny koncerty asi neobráží nikdo, ale je pár opravdu skalních fanoušků, které vídáme docela často. To nás těší a zároveň fascinuje, že někoho baví tolik různých koncertů stejné kapely. Žádný koncert samozřejmě není stejný, ale myslel jsem, že to dokážeme vnímat jenom my.
Kterou vaši písničku byste doporučili k poslechu někomu, kdo vaši tvorbu nezná?
Těžká otázka. Asi bych se mu pokusil nějakou vybrat na základě jeho oblíbené muziky. Jako to dělají ty různé algoritmy.
Už nějakou dobu chystáte netradiční dokument o skupině. Prozradíte víc? Aspoň, kdy se na něj můžeme těšit?
Takový film je běh na hodně dlouhou trať. A bojím se něco prozrazovat, protože bychom to třeba pak nedodrželi… Každopádně jsme ale rádi, že jsme se na jeho režii domluvili s Markem Najbrtem, jehož tvorba se nám velmi líbí! „…možnost stát na stejném podiu jako jeden z našich největších hudebních idolů byla nad vším.“
Ke třicetiletému výročí kapely jste vydali knihu Tatalog a uspořádali jste úspěšnou výstavu, kterou shlédlo úctyhodných 33 tisíc návštěvníků. Co všechno na ní bylo k vidění? A co je k počtení v knize?
Kdybych se to pokusil nějak shrnout, tak jsme v deseti místnostech představili našich tehdejších devět alb, plus období, než jsme nějaká vůbec začali natáčet. Podobné dělení i sdělení měla i kniha. V té se více pracovalo s archivními artefakty, zatímco výstava byla – hlavně díky Milanově vizi a výtvarnému talentu – spíše současná reflexe všech těchto období.
Splnili jste si dětský sen, když jste hráli jako předkapela Davidu Bowiemu. Prozradíte ze svého pohledu čtenářům, jak to probíhalo a dopadlo?
Do koncertu jsme šli s tím, že víme, jak nevděčná je role předkapely, proto bychom se do ní normálně nijak nadšeně nehrnuli. Ale možnost stát na stejném podiu jako jeden z našich největších hudebních idolů byla nad vším. Bohužel, Bowie sám na koncert pravděpodobně příliš rád nevzpomínal, protože ho ze zdravotních důvodů nemohl dokončit. Což sice nebyla naše vina, ale to je celkem slabá útěcha.
O tobě se ví, že nepiješ, nekouříš – pro magazín Moje lékárna jsi příkladná osobnost. :) Skoro to láká k otázce – nemáš přece jen nějakou nezdravou neřest?
Abych řekl pravdu, mé nepití a nekouření není přímo snaha o zdravý životní styl nebo nějaká ideologická zásada. Mě to prostě nikdy nelákalo. Nezdravých neřestí mám určitě dost, například jsem na sladké. Už od dětství.
Kde budete tohle léto k vidění a hlavně slyšení?
Náš letní (i podzimní) kalendář je hezky zaplněný, tak jen doufám, že všechno opravdu proběhne! Čtenáře bych odkázal na naše stránky tatabojs.cz nebo naše sociální sítě. A doufám, že se na nějaké akci potkáme!
Tata Bojs je pražská alternativní hudební skupina, která hraje už dvaatřicet let. Založili ji Mardoša a Milan Cais. Další členové aktuální sestavy jsou Dušan Neuwerth, Vláďa Bár a Jiří Hradil. Aktivní jsou na svém Facebooku a Instagramu: Tata bojs, tatabojs.
Jana Sobíšková
