Je řazeno mezi návykové poruchy. Počet nemocných v populaci v poslední době výrazně narůstá. Hráč nedokáže odolat hře, čím více ztratí, tím více hraje. Navíc nutkání ke hře je spojeno s velkým vnitřním napětím, které se sníží až po začátku hry, při hře nemocný pociťuje vzrušení a uspokojení. Po hře se cítí nepříjemně, má výčitky svědomí, lítost. Avšak celé se to v dohledné době opakuje, navzdory protestům okolí i vlastního svědomí.
Nemocný je emočně oploštělý, bezohledný, ztrácí zájem o blízké lidi. Postupně vzniká porucha v oblasti sebehodnocení a sebekontroly. Hru bere jako možnost rychlého zbohatnutí, nepřipouští si nízkou pravděpodobnost výhry, má fantazijní představy o dostupnosti velké výhry. Nedostatek financí zpočátku řeší půjčkami, postupně porušuje sociální normy, podvádí, krade, což je provázené puzením hrát, aby vyhrál a všechno srovnal.
Ztráta motivace k práci, nemocný přestává chodit do práce nebo školy, narušují se mezilidské vztahy, potřeba hrát je v popředí navzdory vzrůstajícím problémům ve vztazích s blízkými lidmi.
Stresové situace, nabídka hry (nedostatek jiných zájmů), sklony k hráčství (osobnostní dispozice).
Je nutná již při podezření na patologické hráčství, protože nemocný se sám této závislosti nikdy nezbaví, cílem terapie je úplná abstinence.
Pohled na současnou léčbu patologického hráčství není jednotný. Při léčení patologického hráčství lze využít některé postupy jako při léčbě jiných závislostí (alkohol, drogy), i když nejde přímo o látkovou závislost. Užívá se kombinace více technik s využitím organizací poskytujících pomoc gamblerům.
Základem terapie je psychoterapie. Patří sem motivační trénink, změna životního stylu. Gamblerství je často spojeno se stresem. Důležitou součástí terapie jsou proto relaxační techniky. V ambulantní terapii se tedy klade důraz na psychoterapii (identifikace spouštěčů hraní, vytvoření splátkového kalendáře dluhů, opatření k minimalizaci přístupu hráče k finančním prostředkům apod.).
Je u nás výjimečná a je vhodná spíše pro dlouhodobé ambulantní doléčování.
Velmi důležitá je spolupráce s rodinou a její dohled nad terapií.
K předání do ústavní péče dochází po neúspěchu ambulantní léčby. Ústavní léčba je dobrovolná a záleží na ochotě a vůli pacienta stejně jako u jiných závislostí a je spojena s úpravou denního režimu.
