Tata Bojs

ŽÁDNÝ KONCERT NENÍ STEJNÝ

Když pražská skupina Tata Bojs, resp. jeden z jejích zakladatelů, kývl na rozhovor, nemohl tušit, že den nato získají další cenu Anděl. I přes velké vytížení v době, kdy už se koncertuje, vám přinášíme rozhovor. Mardoša, sympaťák s patkou, odpovídal pro magazín Moje lékárna za celou partu...

Nejprve mi za náš magazín dovolte pogratulovat k další sošce Anděla, kterou vás Česká hudební akademie letos znovu poctila. Máte pro získaná ocenění nějaké speciální místo, nebo mezi vámi putují? :)
Děkujeme! Máme je všechny v našem studiu. Měli jsme je i v našem bývalém studiu, v předsíni. Říkali jsme jí "předsíň slávy". V našem současném studiu ale žádnou předsíň nemáme, takže jsou v režii.

A kolik už jich vlastně je?
Jestli dobře počítám, tak toto je náš desátý. Což je hezké, protože naše album Jedna nula je také naše desáté! Ostatně proto jsme mu dali název Jedna nula.

„Neuměli jsme ještě hrát na žádné nástroje,
ale v tom jsme neviděli žádný zásadní problém.“

Od našich „velkých“ plánů ve třetí třídě k prvnímu opravdickému koncertu uběhlo dlouhých pět let. Konečný název jsme vymysleli až těsně před ním.

Vraťme se na chvíli zpátky do minulosti – dva školní, muzikálně nadaní kamarádi se rozhodli založit skupinu? Nebo jak to celé kdysi začalo?
Ano, ve třetí třídě, ve školním roce 1982/83, jsme se já a Milan Cais (tehdy neměl ještě přezdívku Bublina ani její pozdější modifikaci Bublajs; zatímco já tehdy už byl Mardoša) rozhodli, že chceme založit kapelu. Neuměli jsme ještě hrát na žádné nástroje, ale v tom jsme neviděli žádný zásadní problém. Už jsme ale věděli, že chceme hrát na basu, respektive bicí.

Proč název Tata Bojs?
Od našich „velkých“ plánů ve třetí třídě k prvnímu opravdickému koncertu uběhlo dlouhých pět let. Konečný název jsme vymysleli až těsně před ním. Předcházela jí, kromě mnoha úplně jiných názvů, verze „Tapa Boys“, kterou vymyslel náš tehdejší kytarista a kamarád Ondřej Balík. Vycházel z Čapkovy Války s mloky. Nám se to celkem líbilo, jen jsme to chtěli trochu „vylepšit“. Milan udělal z tapa tata, protože jako bubeník chtěl více rytmické slovo. Já zas dodal „vtipné“ J místo anglického Y. Říkali jsme si, že když jsme česká kapela, budeme to psát česky. Už na plakátě našeho třetího koncertu jsme museli ypsilon opravovat na J. Což musíme občas dělat dodnes.

ČÍST CELÝ ROZHOVOR