Průvodce obtížnou situací – táta je po mozkové příhodě. Kdo nám poradí, jak dál?

Začalo to všechno tak nevinně. Volali z nemocnice. Přivezli tam tátu přímo ze srazu abiturientů po 50 letech. Cévní mozková příhoda. Já i ségra máme malé děti, hypotéky, chodíme do zaměstnání. Táta občas po večerech hlídal děti nebo je vyzvedl z kroužků. Byl soběstačný, společenský, měli jsme v něm vždycky oporu. Vlastně nás nikoho nikdy nenapadlo, že se něco takového může stát.

Z počátku jsme měli starost, jestli táta vůbec přežije. Netušili jsme, že ta největší starost nás ale teprve čeká. Po 14 dnech nám řekli, že tátu přesouvají na LDN, že může jít domů. Jít domů… táta nemohl chodit ani mluvit.

A tady ty starosti vlastně teprve začaly…
Hledali jsme informace – na internetu, mezi kolegy, u sousedů, všude. Každý se snažil pomoci radou nebo zkušeností. Bylo fajn vědět, že na nás ostatní myslí, ale prakticky to moc nepomohlo. Chodili jsme za tátou každý den do nemocnice a chtěli pomoci, jenže jsme nevěděli jak.
Krásný příběh o tom, že jsem si tatínka nastěhovala domů a starala se o něj věrně a s láskou, protože si to tak přál a je to přirozené, se u nás nekonal.
Nemůžeme si dovolit výpadek mého příjmu, v bytě 3+1 na sídlišti a se dvěma školáky jsme schopni s tátou strávit víkend. I přes mého tolerantního manžela nevěřím, že bychom takto dokázali žít několik let. A hlavně táta si rozhodně nepřál, aby se o něj kdokoliv z nás celodenně staral.

Nevím, proč nás to nenapadlo dřív, ale asi po 14 dnech v LDN jsme navštívili tamější sociální pracovnici. Konečně jsme získali ucelené informace přímo k naší situaci.

CELÝ ČLÁNEK ZDE