Kardiovaskulární rehabilitace

16.6.2022

Kardiovaskulární onemocnění představují choroby srdce a cév. Patří mezi nejčastější příčiny úmrtí ve vyspělých státech. V České republice podlehne srdečně-cévním chorobám každý druhý člověk. Rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění dělíme na neovlivnitelné (věk, pohlaví, genetika, osobní anamnéza) a ovlivnitelné (fyzická aktivita, životní styl, obezita, kouření). Kardiovaskulární rehabilitace představuje jednu z možností, jak můžeme onemocnění srdce a cév ovlivnit. Jedná se o komplexní proces rehabilitační péče, která pomáhá u nemocných se srdečními chorobami s udržováním jejich optimálního fyzického, psychického, sociálního, pracovního a emočního stavu. Přístup k jednotlivým pacientům je vždy individuální a všestranný, jelikož nezahrnuje pouze fyzickou aktivitu, ale součástí péče je i dodržování zásad sekundární prevence a zdravého životního stylu.

Základem kardiovaskulární rehabilitace je řízená pohybová aktivita o různé intenzitě zátěže. Stanovení intenzity zátěže má zásadní význam pro správnou terapii, protože musí být dostatečná, ale na druhé straně bezpečná, aby pacienta neodradila od pravidelného cvičení. Názory se v odborné literatuře různí, ale je pravděpodobné, že zátěž vyšší intenzity přináší pacientům lepší předpokládaný účinek. Intenzita zátěže se může přibližovat k anaerobnímu prahu (je to bod zlomu, při kterém dochází k podstatnému zvýšení laktátu – kyseliny mléčné – v krvi). Při překročení anaerobního prahu při běhu začínají tuhnout svaly, dochází k zadýchávání a pohyb je čím dál tím náročnější. Překročení anaerobního prahu je v rámci rehabilitace nežádoucí. Pro posouzení intenzity zátěže můžeme použít orientační vyšetřovací metodu – mluvit, zpívat, těžce dýchat. Pokud je pacient schopen při zátěži mluvit, je zátěž přiměřená. Je-li schopen zpívat, tak je nedostatečná, je-li dušný, je zátěž příliš velká. Za optimální považujeme fyzickou aktivitu 3–5× týdně po dobu minimálně 30 minut, ideálně 60–90 minut. Vždy záleží na intenzitě tréninku a aktuálním stavu pacienta. Kalorický výdej by měl postupně dosáhnout minimálně 1000 kcal/týden. Tyto hodnoty můžeme dosáhnout buď intenzivním tréninkem po kratší dobu, nebo méně intenzivním tréninkem po dobu delší. Srovnatelná varianta zátěže, která může být pacienty lépe přijímána, zahrnuje opakované, kratší dobu (10–15 minut) trvající cvičení během celého dne. Tento způsob tréninku označujeme jako intermitentní. Většina rehabilitačních programů je organizována 3× týdně po dobu 2–3 měsíců. Zahájení rehabilitace by mělo následovat co nejdříve (ideálně do 2–3 týdnů) od propuštění z nemocnice.

Průběh pohybové aktivity rozdělujeme na 4 základní fáze. Zahřívací fáze, aerobní trénink, silový trénink a fáze relaxační. Před každou fází je nutné monitorovat krevní tlak a tepovou frekvenci a ptát se na subjektivní pocity pacienta. Zahřívací část je důležitá v rámci prevence poškození kardiovaskulárního a muskuloskeletárního systému. Zahajuje se před aerobním tréninkem. Počáteční zahřátí je zahájeno 10–15minutovou pohybovou aktivitou s menší zátěží. Během cvičení začínáme ideálně od menších kloubů směrem ke kloubům větším, například od prstů na horní končetině po rameno. Zahřívací fáze usnadňuje přechod mezi klidem a pohybovou aktivitou v plné zátěži.

ČÍST CELÝ ČLÁNEK


 

 

Odběr novinek

Přihlaste se k odběru novinek Moje lékárna:


Informace o zasílání novinek
S Vašimi osobními údaji pracujeme dle našich zásad zpracování osobních údajů.

Navíc ani korunu!

Podívejte se na naši novou TV reklamu