Jaroslav Pauer

Zjistila jsem, že máte svůj blog, kde sám o sobě uvádíte, že jste, cituji: „Skvělý, chytrý, vzdělaný, přátelský, krásný a především velmi skromný, režisér, scénárista, příležitostný pódiový technik, kvartální abstinent a povaleč.“ Je to všechno stále aktuální? Přece jen poslední článek tam je z roku 2009…
To bylo poměrně krátké období, kdy jsem měl potřebu vyjadřovat se veřejně k různým záležitostem. Všechno to souhlasí, jen už nejsem ten pódiový technik.

Vaší první hereckou prací byl v roce 1993 seriál Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek, jak jste se k té roli vlastně dostal?
Tehdy, když se chystala nová série Arabely, chodili po školách asistenti režie a vybírali si děti na kamerové zkoušky. Vybrali i moji mladší sestru. Maminka mi řekla, že omluví ve škole i mě a pojedu na Barrandov s nimi, protože je to možná jediná příležitost v životě, abych to tam taky viděl. Tak jsme jeli. A jak jsem tam tak seděl na chodbě vedle své sestřičky, přišel asistent režie a vrazil mi do rukou scénář, stejně jako jí. Namítal jsem, že jsem jenom doprovod, ale on odpověděl: „Když už jsi tady, tak si to zkusíš taky.“ Fór byl v tom, že mě do seriálu vybrali a sestřičku nakonec ne. Přitom ona po té roli toužila, zatímco mě to bylo ukradené. A tak jsem si ji pak odprošoval, uplácel pozornostmi, vzpomínám, že jsem jí koupil z honoráře barbínu…

A odpustila vám?
Já myslím, že určitě.

„Za rok zvonil doma telefon, ať se dostavím na kamerové zkoušky, že se obsazuje seriál Bylo nás pět.“

ČÍST CELÝ ČLÁNEK