Interview s hercem Jaromírem Noskem

OD LÉKAŘE K HERCI
TŘÍDNÍ BAVIČ MÍRA NOSEK VRACÍ DĚTEM ÚSMĚVY

Herec Jaromír Nosek, známý nejen z divadla, ale také např. z filmů Rebelové a Účastníci zájezdu nebo z televizních seriálů, jako jsou Četnické humoresky a Vyprávěj, si najde ve svém volném čase místo i pro charitativní činnost. V povědomí veřejnosti je spousta různých nadačních fondů a neziskových organizací. Jaromír Nosek si ale vybral tu, která „vrací dětem úsměvy“ – Fond Sidus. Ten si klade za cíl dlouhodobě pomáhat nemocným dětem jak po finanční, tak i po materiální stránce. Podporuje přímo pacienty, jejichž rodiče si nemohou dovolit mnohdy nákladnou, ale potřebnou péči, a také nemocnice, kterým pomáhá získat prostředky na potřebné přístroje. Ty pak zachraňují životy dětských pacientů nebo jim je alespoň pomáhají zlepšit. Jaromírova spolupráce s Fondem Sidus začala před několika lety projektem Jen na vlastní nebezpečí, který spočívá v sestavování a vytváření vlastních komunikačních značek. Jaromír se podílel na tvorbě publikace, díky které si žáci zábavnou formou zlepšují kreativitu, komunikační schopnosti a slovní zásobu. I přesto, že září mívá nabité zkouškami, si našel chvilku a poskytl nám následující rozhovor.

Jaromíre, kdy se ve vás zrodila láska k herectví?

Lidé většinou říkají, že od malička chodili do dramatického kroužku nebo do sboru. Já jsem tam nechodil. Nikdy mě to ani nenapadlo. Bylo to asi tím, že můj táta hrál ochotnické divadlo. Chtěl jsem dělat úplně jiné věci, od takových těch klasik, že chcete být kosmonautem nebo potápěčem, až po doktora. Medicínu mi ale zhatila matika, chemie a fyzika, stejně jako veterinu. Nakonec jsem se hlásil na zdravotního bratra, protože tam to nebylo potřeba. Herectví byla spíše náhoda. Na gymplu jsme jednou nacvičovali pohádku a mě napadlo, že je to celkem dobré být takovým třídním šaškem. Docela mě to bavilo a ve třeťáku jsem si řekl, že bych se mohl někam hlásit. Hlásil jsem se na JAMU i DAMU a vzali mě na JAMU, ale ne na činohru, protože jsem měl strašné sykavky. Myslím, že se od té doby nic nezměnilo. Doporučili mi nějaké knížky a cvičení s tím, že by to mělo být do příštího kola lepší, ale to se nestalo. Shodou okolností u těch činoherních přijímaček seděl Radek Baláš, který měl na JAMU muzikálové ateliéry, a řekl mi, ať jdu na muzikál. Tam jsem se strašně těšil, protože jsem si myslel, že se nebude jenom hrát, ale bude se k tomu ještě zpívat a tancovat. Potom jsem zjistil, že se jenom zpívá a jenom tancuje, ale vůbec se nehraje. Takže přišlo zklamání a celé čtyři roky jsem usiloval o činohru. Školní muzikály, které jsem musel odehrát, jsem odehrál a vedle toho jsem ještě působil v devíti činoherních představeních s paralelním ročníkem a s ročníkem nad ním.

Nakonec jsem zvládl absolutorium z muzikálu i z činohry. To ve mně udělalo takový hnací motor, že dodnes dělám hodně věcí najednou, a když dělám jen jednu, tak nevím, co se děje, a připadá mi, že nedělám nic.

celý rozhovor zde