Farářka Martina Viktorie Kopecká

Říct si o pomoc není projev slabosti, ale odpovědnosti k sobě a svým blízkým. Husitské farářce Martině Viktorii Kopecké jste mohli fandit v taneční show StarDance, kde s tanečníkem Markem Dědíkem vybojovali druhé místo. Byl pro ni ale tanec vždy zajímavý? A co se díky taneční soutěži o sobě naučila? Nejen o tanci, ale také o životě v církvi, Bohu a vztazích v době pandemie jsme si povídaly pro první vydání magazínu Moje lékárna v roce 2022 – jubilejního 10. ročníku tohoto magazínu.

Paní farářko, nemohu jinak, než začít rozhovor velkou gratulací ke krásnému druhému místu ve StarDance. Co pro vás působení v této soutěži znamenalo?

Dostala jsem příležitost poznat samu sebe v nezvyklé situaci. Nikdo samozřejmě na začátku (a já ani na konci) nečekal, že bychom mohli dojít až do finále. První díly pro mě byly nesmírně stresující, ve své malé šatně jsem každou sobotu přemýšlela, proč jsem si to vlastně způsobila. A odpověď jsem dostala každou neděli – protože duchovní život je vlastně také „tanec“. Církevní liturgický rok nám dává určitý rytmus, ale pravidla a kroky už se musíme naučit aktivně sami – a tak je to i s modlitbami, s hledáním cesty k Bohu. Čas od času člověk zakopne anebo zapomene, kterou nohou vykročit, ale to je v pořádku. Tak to bývá a právě tyhle situace, které nás vyvedou z ospalosti, v životě potřebujeme. Nejsou to lehké chvilky, ale z takových zkušeností můžeme ještě dlouho potom čerpat.

Byl pro vás tanec vždy vášní?

Ani trochu, taneční jsem absolvovala v podstatě jen z povinnosti a zjistila jsem, že jsem se vlastně skoro nic nenaučila. Takže tanec vášeň nebyl, ale naučit se něco nového – to už vášeň je. Jsem věčný student, po teologii jsem se vrhla na psychologii a pak mě ještě okouzlila speciální pedagogika. Teď dokončuji další psychoterapeutický výcvik, snad se mi podaří dodělat i doktorské studium ekumenické teologie a už se rozhlížím, co budu studovat dál.

Je o vás známo, že se ráda hezky oblékáte i líčíte. Ale jaké pro vás bylo oblékat si tak odvážné taneční modely? Užívala jste si soutěž i z hlediska estetiky?

Šaty z dílny Tatiany Kovaříkové byly nádherné a paní návrhářka mi vždycky vyšla vstříc. Měla jsem ráda zkoušky u ní v salonu, mám to z kostela kousíček. Nemám pocit, že bych oblékala odvážné modely. Byly krásné a funkční. Jive se nedá tančit s dlouhou sukní, podpatek by ji při kroku vzad potrhal. Překvapilo mě, jak vypadalo líčení. Od začátku tréninků jsem vzdala make up, člověk se za deset minut zpotí a všechno se setře do ručníku. Takže na chvíli před přenosem jsem se proměnila a někdy jsem se nepoznávala v zrcadle. Bylo také neuvěřitelné, jakým způsobem lze upravit krátké vlasy – třeba i tak, že se přidají delší prameny. Takže jsem nakonec měla i drdol, který jsem si česala naposledy tak před deseti lety.

ČÍST CELÝ ČLÁNEK