Přesně před 50 lety se společnost Ferrero rozhodla poprvé na obal své Kinder čokolády umístit tvář dítěte. Günteru Euringerovi bylo v té době 10 let. Tedy přesně stejně jako Emě Slezákové. Usměvavé dívence s dlouhými copánky, která si letos v létě zahrála v nových reklamách na značku Moje lékárna.
Jmenuji se Ema Slezáková. Je mi 10 let. Bydlím s mámou, tátou a mladším bráškou na Ostravici. To je v Beskydech. Letos na podzim půjdu do páté třídy.
To je moje první. Přihlásil mě táta. Poslal do agentury mou fotku a já jsme se jim líbila. Tak si mě pozvali na zkoušku a bylo to.
Ani moc ne. Před každou scénou přišel pan režisér a řekl nám, co máme dělat. Společně jsme se to pak učili a když jsme to uměli, tak to pan režisér natočil.
Dlouho. Natáčeli jsme dva dny. První den jsem musela vstávat v pět ráno a do postele se dostala až v devět večer. Druhý den to bylo naštěstí kratší.
Dobře. Měla jsem filmovou mámu, tátu, babičku a dva dědečky. A pak také mladšího bráchu a úplně malou sestřičku. Jmenovala se Violka, ale všichni ji říkali paní Bohdalová.
Prý se stejně šklebí. Ale to nevím. Já paní Bohdalovou neznám. Tak to nemůžu posoudit.
Ano. Říkal mi to táta. Byla to ta scéna s knihou. Společně jsme si prohlíželi knížku o zvířatech a pan Fiala mi přitom říkal, kde které zvíře bydlí. Věděl toho fakt hodně.
Ta, jak běžíme na zahradě k mamince a skáčeme ji do náručí. Točili jsme to společně s Kryštofem. To byl v reklamě můj mladší bráška. Byl hrozně neposedný. Jako všichni kluci. Museli jsme běžet společně k mámě, ale vybíhali jsme každý odjinud. K tomu za námi běhal pan kameraman a máma nám zase musela jít naproti, abychom se setkali v přesně určeném bodě. Bylo to už k večeru a pořád se nám to nedařilo a točili jsme to snad padesátkrát.
To ne. Já na bruslích normálně jezdím, takže to bylo v pohodě. V tom záběru mě na začátku drží můj filmový táta a když jsem se rozjela, tak mě za kamerou zachraňoval můj skutečný táta. Takže jsem spadnout nemusela. I když to tak v reklamě vypadá. Ale to jsem asi říct neměla, že?
Jo. V reklamě bych si klidně ještě zahrála. Byla to zábava. Ale jestli chci být herečka, to nevím. Možná ano. Líbilo se mi, jak se při natáčení o mě všichni starali. Česali mě, líčili, vybírala jsem si oblečení. To bylo moc prima.
S rodiči a Tobiášem jsme byli u moře v Chorvatsku. Jezdili jsme na paddleboardu a sbírali ježky v moři. A pak jsme ještě byli v Maďarsku. Také jsem byla poprvé na skautském táboře. Spali jsme v přírodě ve stanech, naučili jsme se dělat oheň na vodě, chodili jsme na noční hlídky. To se mi líbilo. Po návratu z tábora jsem viděla film Barbie. Hlavní Barbie (Margot Robiie) to v tom filmu moc sluší.
Ano. Ale taky trochu smutné. Po návratu z Maďarska se nám ztratil maličký kocourek. Říkali jsme mu Batman. Měl tři měsíce. Všude jsme rozvěsili plakáty, ale zatím ho nikdo nenašel. Kdybyste ho někdo viděli, tak nám dejte určitě vědět.
Do školy? Ani moc ne. Zase budeme dostávat spoustu úkolů. Ale těším se na Káju. To je moje nejlepší kamarádka.
Výtvarku a tělocvik. A také mě baví čeština.
Já moc často nemocná nebývám. Mám ale alergii. Na peckoviny. Nesmím jíst ořechy. Kvůli tomu nemůžu třeba ani jahody. Máma mi proto kupuje vitamíny, abych měla dobrou imunitu a nebyla nemocná. K tomu jím banány a mandarinky.
Ano. Už od školky dělám gymnastiku. Na podzim pojedu na gymnastický tábor. Tam se moc těším. A také hraju volejbal. Ten hrajeme ve škole.
Já mám nejradši špagety. Moc mi chutnají carbonnara. A jím taky carpaccio. Nakrájené plátky hovězího masa. To mě naučil táta.
Chtěla bych tablet. Ten nemám a hodil by se mi na hraní Robluxu. To je počítačová hra, kterou hrajeme s kamarády po internetu.
Emi, děkuji za rozhovor.
Martin Procházka