Pásový opar

Pásový opar (odborně herpes zoster) je nepříjemné a bolestivé virové onemocnění. Takřka každý, kdo v dětství prodělá plané neštovice, se po doléčení domnívá, že se s touto svědivou záležitostí loučí navždy. Jenže virus (varicella zoster), který způsobuje plané neštovice, ve skutečnosti nenápadně přečkává v nervových buňkách. A přijde-li „správný“ podnět, vrací se právě v podobě pásového oparu. Vir, který ho způsobuje, totiž v těle zůstává v tzv. „spící“ formě a kdykoliv se může probudit.

K rizikovým spouštěcím faktorům z tzv. spící formy pak patří především oslabení imunity, fyzický i psychický stres, infekční onemocnění, poranění či operace. Pokud se infekce pásového oparu opakuje častěji, může to ukazovat na jinou probíhající chorobu v těle dospělého člověka (HIV infekce). Odhadovaná inkubační doba pásového oparu je 1 až 2 týdny.

Jak ho můžeme sami rozpoznat

Většina z nás to zažila jako opar lokalizovaný na rtu. Postižené místo svědí, objeví se lehké zarudnutí a vytvoří se skupinka puchýřků. Ty obvykle brzy prasknou a prasklé puchýřky začnou mokvat. Tkáňový mok zaschne do stroupku, do kterého se může přimísit i troška krve. Časem se stroupek odloupne a kůže pod ním je zhojená. Oproti oparu na rtu pásový opar postihne obvykle nesrovnatelně větší plochu, je doprovázen bolestí, která může i po zhojení přetrvávat a celkově se pacient cítí jako při těžké nemoci doprovázené teplotami a nesnesitelnou únavou. Pásový opar je vždy jen na jedné polovině těla. Nejčastějším místem výskytu pásového oparu jsou oblasti kůže na hrudníku o šířce odpovídající vzdálenosti mezi žebry a v délce od páteře po střed hrudní kosti. Méně často se pak výsev pásového oparu objeví na čele.

Onemocnění začíná obvykle jen malou skupinkou puchýřků na několika místech, které se dále rozšiřují, když se nezačne včas s léčbou. V rozvinutém stádiu je na těle v postižené oblasti přítomno velké množství zanícených puchýřků, podle nichž dokáže lékař lehce vyslovit diagnózu. Tyto puchýřky se následně slévají do větších puchýřů, které asi za týden vyschnou a utvoří se strupy, které se během dalších dvou až třech týdnů odloučí. Pro nemocného je ale nejdůležitější, aby k lékaři přišel už na začátku výsevu: čím dříve se podají účinné léky proti této nemoci, tím je efekt léčby výraznější. U pacientů bez snížené obranyschopnosti nasazení účinné léčby po 72 hodinách od prvních kožních známek pásového oparu nepřináší zásadní zlepšení. U imunokompromitovaných pacientů má i pozdní nasazení těchto léků určitý význam, ale léčebný účinek je mnohem menší.

Jak si můžeme pomoci sami

Nemoci v zásadě nelze stoprocentně předcházet. Lze však udělat vše pro to, abychom riziko jejího rozvoje minimalizovali (a spolu s tím riziko mnoha jiných chorob). Sami si můžeme pomoci posílením své imunity.

Na zmírnění bolesti se doporučuje postižené místo chladit (sáček s ledem) a podávat některé volně prodejné léky proti bolesti (nejlepší je poradit se v lékárně).

Při léčbě pásového oparu se doporučuje zařadit do jídelníčku vitamíny B a C a minerály selen se zinkem.  Pro hladší průběh léčby se doporučuje sucho a teplo. Existují také potravinové doplňky, které při léčbě mohou pomoci s podporou hojení a zvýšení obranyschopnosti kůže (echinacea, pupalkový olej nebo L-lysin).

Léčba pásového oparu

Léčba pásového oparu patří vždy do rukou lékaře. Velké riziko představuje nemoc pro těhotné ženy a pro osoby s porušenou imunitou a dalšími doprovodnými onemocněními.

Mezi všeobecné zásady léčby patří zmírnění příznaků, lepší hojení postižených míst, prevence dalšího rozšíření viru a vzniku obtížně léčitelné bolesti nervového původu, tzv. postherpetické neuralgie.

Léčbu můžeme rozdělit na lokální a celkovou.

1. Lokální – smyslem lokální terapie je úleva od svědění, bolesti a také urychlení hojení. V počátečním stadiu se doporučuje užití antiseptických roztoků, např. vodný roztok chlorhexidinu či chladivé gely, např. s obsahem chlorofylu nebo síranu zinečnatého, případně tekutý zásyp s taninem či zinkový olej. Když jsou již vytvořeny krusty po prasklých strupech, využívají se měkké pasty s antiseptickou složkou, např. měkká zinková pasta s kloroxinem.
2. Celková – celková léčba je založena na podávání specifických antivirotik, tj. látek, které přímo nebo nepřímo tlumí dělení viru v napadené buňce. Mezi antivirotika užívaná k terapii herpetických onemocnění patří aciklovir, valaciklovir, famciklovir, penciklovir, foscarnet a brivudin.

Pacienty při infekci herpesviry často trápí i bolest, proto bychom se měli zaměřit i na léčbu bolesti. Z neopioidních analgetik v ambulantní praxi v léčbě bolesti nasazujeme paracetamol, metamizol, ibuprofen, diklofenak, indometacin nebo nimesulid podle stavu pacienta. Ze slabých opioidů při silnější bolesti spíše volíme tramadol nebo kodein. Při silných bolestech, které nereagují na klasickou analgetickou terapii, používáme tzv. koanalgetika, například některá antidepresiva a antiepileptika.

PharmDr. Ondřej Žák