Farářka Martina Viktorie Kopecká

Říct si o pomoc není projev slabosti, ale odpovědnosti k sobě a svým blízkým. Husitské farářce Martině Viktorii Kopecké jste mohli fandit v taneční show StarDance, kde s tanečníkem Markem Dědíkem vybojovali druhé místo. Byl pro ni ale tanec vždy zajímavý? A co se díky taneční soutěži o sobě naučila? Nejen o tanci, ale také o životě v církvi, Bohu a vztazích v době pandemie jsme si povídaly pro první vydání magazínu Moje lékárna v roce 2022 – jubilejního 10. ročníku tohoto magazínu.

Paní farářko, nemohu jinak, než začít rozhovor velkou gratulací ke krásnému druhému místu ve StarDance. Co pro vás působení v této soutěži znamenalo?

Dostala jsem příležitost poznat samu sebe v nezvyklé situaci. Nikdo samozřejmě na začátku (a já ani na konci) nečekal, že bychom mohli dojít až do finále. První díly pro mě byly nesmírně stresující, ve své malé šatně jsem každou sobotu přemýšlela, proč jsem si to vlastně způsobila. A odpověď jsem dostala každou neděli – protože duchovní život je vlastně také „tanec“. Církevní liturgický rok nám dává určitý rytmus, ale pravidla a kroky už se musíme naučit aktivně sami – a tak je to i s modlitbami, s hledáním cesty k Bohu. Čas od času člověk zakopne anebo zapomene, kterou nohou vykročit, ale to je v pořádku. Tak to bývá a právě tyhle situace, které nás vyvedou z ospalosti, v životě potřebujeme. Nejsou to lehké chvilky, ale z takových zkušeností můžeme ještě dlouho potom čerpat.

Byl pro vás tanec vždy vášní?

Ani trochu, taneční jsem absolvovala v podstatě jen z povinnosti a zjistila jsem, že jsem se vlastně skoro nic nenaučila. Takže tanec vášeň nebyl, ale naučit se něco nového – to už vášeň je. Jsem věčný student, po teologii jsem se vrhla na psychologii a pak mě ještě okouzlila speciální pedagogika. Teď dokončuji další psychoterapeutický výcvik, snad se mi podaří dodělat i doktorské studium ekumenické teologie a už se rozhlížím, co budu studovat dál.

Je o vás známo, že se ráda hezky oblékáte i líčíte. Ale jaké pro vás bylo oblékat si tak odvážné taneční modely? Užívala jste si soutěž i z hlediska estetiky?

Šaty z dílny Tatiany Kovaříkové byly nádherné a paní návrhářka mi vždycky vyšla vstříc. Měla jsem ráda zkoušky u ní v salonu, mám to z kostela kousíček. Nemám pocit, že bych oblékala odvážné modely. Byly krásné a funkční. Jive se nedá tančit s dlouhou sukní, podpatek by ji při kroku vzad potrhal. Překvapilo mě, jak vypadalo líčení. Od začátku tréninků jsem vzdala make up, člověk se za deset minut zpotí a všechno se setře do ručníku. Takže na chvíli před přenosem jsem se proměnila a někdy jsem se nepoznávala v zrcadle. Bylo také neuvěřitelné, jakým způsobem lze upravit krátké vlasy – třeba i tak, že se přidají delší prameny. Takže jsem nakonec měla i drdol, který jsem si česala naposledy tak před deseti lety.

Nezačaly vám teď chodit kromě žádostí o přípravu na manželství a oddání manželů také prosby, zda byste na svatbě předvedla také taneční vystoupení?

Naštěstí ne! (smích) Ale zájem párů je z dlouhodobého hlediska docela velký. Nejde jen o termíny svateb, spíš o přípravy, které trvají několik měsíců a je dobré jim věnovat náležitou pozornost. Svatby jsou pro faráře v podstatě za odměnu, někdy jsou dokonce spojené i s výletem, protože obřady se konají i mimo kostel. Teď, v lednu, obvykle začínají setkávání farářů s páry, nejdřív v menších skupinách a pak už individuálně. Někdy se páry spřátelí a scházejí se i po svatbě. Nebo se sejdou zase při přípravách ke křtu. To je nejhezčí farářská odměna.

Kde jste v posledním hektickém období plném zkoušení tanečních kreací a příprav na živé přenosy nacházela vnitřní klid?

Tohle se vlastně nezměnilo. V modlitbě a v chůzi. Stejně jako v běžném životě před StarDance, kdy jsem se také nenudila. Mám sklon přijmout někdy více projektů, než jsem schopná v klidu zvládnout, takže tanec mě nakonec paradoxně zpomalil. Trénovali jsme nejprve dvě hodiny denně a ke konci už i pět hodin, takže to člověk chtě nechtě musí myslet i na odpočinek. Jsem ráda, že jsem měla sílu jít každou neděli do kostela, to pro mě bylo důležité. V době pandemie se snažím co nejméně cestovat hromadnou dopravou, takže pokud to jde a mám čas, chodím pěšky. Je to pro mě odpočinek, během chůze vyřídím telefony, poslechnu si zprávy nebo hudbu a nejradši se jen dívám kolem sebe.

Pojďme teď na chvíli ještě přejít z tanečního světa k vašemu „normálnímu“ životu, a to životu v církvi a farnosti. Kterou část své profese/poslání máte úplně nejraději?

Ve službě je každý den jiný. Nutně potřebuji diář, abych věděla, kde a kdy mám být a co tam budu dělat. Jsou samozřejmě pravidelné aktivity, jako jsou bohoslužby v neděli a taky ve středu, pravidelné přípravy ke křtu a ke svatbám, ale můj časový rozvrh se také řídí tím, kdy se lidem setkání hodí, takže někdy pracuji i v docela nemožné hodiny, v čase, který bych jinak měla volný. Postupně už jsem se ale naučila najít své hranice a dávno nemám ambici slíbit (a splnit) všechno všem. Po deseti letech praxe jsem při setkáních s lidmi jistější, vím, že nejvíc je potřeba opravdu naslouchat, věnovat druhému člověku pozornost, neposuzovat, nedávat nevyžádané rady. Unavený nebo dokonce vyhořelý duchovní může ztrácet citlivost, snažím se na to dávat pozor. Ale někdy jsem „kovářova kobyla“ – učím pečovat o svůj duchovní prostor všechny ostatní a pak sama nemám téměř chvíli klidu na modlitbu. To pak přijdou vnímaví farníci, přinesou mi třeba kus koláče a kávu a řeknou – posaďte se a v klidu si to snězte. Život v kostele je o společenství, o tom, že o sebe lidé vzájemně mají starost a zajímá je, jak se daří ostatním.

Co vnímáte jako hlavní překážku k tomu, aby lidé uvěřili v Boha?

Těžko to posoudit u druhých, tak budu mluvit o sobě. Myslím, že je to tempo života. V dobách, kdy jsem trávila mnoho hodin v kanceláři a věnovala se činnosti, která mě netěšila, jsem přesto dál a dál toužila po úspěchu, usilovala o výkony, které mi braly sílu (psychickou i fyzickou) a horko těžko bych dala dohromady smysl toho všeho pachtění. Duchovní život se nevylučuje s úspěchy, spíš naopak, jen si žádá prostor, čas, klid, koncentraci. A to mi dlouho nedocházelo. Až díky studiu teologie jsem se dotkla své potřeby spirituálně žít, naplnit potřeby svého ducha a duše. Víra v Boha má tolik podob, kolik je lidí. Každý věříme jinak. A není na nás, abychom posuzovali duchovní život ostatních. Faráři mohou pomoci nasměřovat, vyslechnout, doprovázet, ale věřit za někoho nelze. Spíš si uvědomuji, že je dobré před lidmi, kteří začínají rozhovor větou „Paní farářko, já v Boha nevěřím, ale…“, nepřibouchnout pomyslné dveře, protože takové rozhovory bývají nakonec obvykle velmi duchovně osvěžující.

Setkáváte se někdy s tím, že je víra podle vás ateisty špatně chápána? Například, že ji považují za příliš svazující či direktivní? Snažíte se takovým lidem něco vysvětlovat?

Ano, my lidé máme v oblastech, které dobře neznáme, mnoho předsudků. Potom záleží, jestli člověk přichází s touhou diskutovat a něco se dozvědět, anebo jestli je skálopevně přesvědčen a jen to přichází sdělit. Vyplácí se mi být ve všech diskusích osobně i online vstřícná, jak to jen jde. Když se ještě jednou vrátím ke StarDance, v několika málo případech, když jsem si přečetla příspěvek v diskusi pod článkem, jsem neodolala a ozvala jsem se autorovi/autorce komentáře, který mě zranil. A vždy jsme se nakonec hezky rozloučili a popřáli si všechno dobré – pověděli jsme si vzájemně o úhlu svého pohledu, já jsem přijala do úvahy jejich argumenty a oni zase mé. Ale možná jsem měla jen štěstí, to já nevím. Překvapuje mě, že žijeme v době, kdy lidé o jiných, které vůbec neznají, píší věci, které by jim jinak do očí nikdy nepověděli. Nejvíc obvykle „křičí“ ti, kteří touží po pozornosti, ale úplně jiného druhu – po laskavosti, objetí, vztazích.

Tím, že působíte také jako psychoterapeut, vidíte i pod povrch rodinných a partnerských vztahů. Vnímáte nějaké změny v problémech těchto vztahů spojených s pandemií COVID-19?

Prožíváme nesmírně obtížnou dobu, protože nevidíme její konec. Spíš jen přibývají komplikace, ubývá síla a míra osobního odhodlání tyto nesnáze překonat. S tím se snižuje ochota být opatrný, nosit respirátor a omezovat osobní kontakty a jiná setkání. U jiných narůstá naopak úzkost z možné nákazy. Když se pohledy na pandemii a prevenci v jedné rodině odlišují a k tomu dál zůstávají ty dřívější třecí plochy, může to být spouštěč krize, která se prohlubuje, i když by pandemie třeba zpomalovala. Respektive, my v krizové situaci v podstatě jsme. Každý trochu z jiného hlediska, ale dlouhotrvající aspekt nejistoty je v těchto dnech, týdnech a měsících tak velký, že bere klid úplně všem. Péči potřebují jedinci i rodiny. Jedněm chybí kontakty, druhým zase soukromí. Říct si o pomoc není projev slabosti, ale odpovědnosti k sobě a svým blízkým.

Závěrem bych se ráda zeptala, zda máte pro rok 2022 nějaká předsevzetí či přání a co byste popřála čtenářům magazínu Moje lékárna do těchto dní?

Milí čtenáři, přeji vám ze všeho nejvíc zdraví. Fyzické, ale i to duchovní a duševní. Zdraví souvisí s klidem a důvěrou, že náš život má smysl. A to je právě náš úkol, životní smysl hledat a také ho vytvářet. Přeji vám i sobě, abychom v roce 2022 měli možnost objevovat nové věci, učit se, nechávat se okouzlit, radovat se z obyčejných věcí a nikdy se nevzdávali.                                                                                             

Medailonek:

Martina Viktorie Kopecká (* 4. července 1986) vystudovala tak trochu náhodou teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a také psychologii a speciální pedagogiku. Jak sama paní Kopecká říká, větší část jejího života to nevypadalo, že by právě ona měla sloužit Bohu, ale díky studiu objevila víru a také odpovědi na své životní otázky, jelikož ji práce v nadnárodním korporátu nenaplňovala a nedávala jí smysl. Později ji boží cesta zavedla jakožto farářku do kostela svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a ve Strašnicích, kde nyní působí a byla zvolena zástupkyní Církve československé husitské do nejvyššího výboru Světové rady církví. V roce 2018 se zúčastnila katolické synody o mladých lidech v Římě a v roce 2020 se stala prezidentkou festivalu Meeting Brno. Mimo jiné píše blog Deník farářky, který vyšel také v knižní podobě, a moderuje cyklus České televize Uchem jehly. V loňském roce se účastnila taneční show StarDance, kde se s tanečníkem Markem Dědíkem umístili na druhém místě.

Ing. Karolína Houžvová

 

 

 

Odběr novinek

Přihlaste se k odběru novinek Moje lékárna:


Informace o zasílání novinek
S Vašimi osobními údaji pracujeme dle našich zásad zpracování osobních údajů.

Navíc ani korunu!

Podívejte se na naši novou TV reklamu