Olympionička Kristiina Mäki:

Mateřství mě naučilo trpělivosti

Dostat se na olympijské hry je sen každého sportovce, stát se matkou je sen téměř každé ženy, splnit si oba tyto sny v jednom roce chce velkou dávku odhodlání, píle i trpělivosti. A vším tímto disponuje neuvěřitelně pracovitá, nadaná a také krásná atletka s česko-finskými kořeny, Kristiina Mäki. Jen sedm měsíců po porodu se dokázala kvalifikovat na Olympijské hry v Tokiu v běhu na 1500 m, kde se probojovala až do finále a překonala pětatřicet let starý národní rekord. S Kristiinou jsme si povídali o tom, jak neztrácela naději na trnité cestě přípravou, kdo jí byl celou dobu největší oporou a jak oslaví své kulaté narozeniny.

Kristiino, vám se povedlo něco neuvěřitelného – v Tokiu jste prožila životní závod, a to jen sedm měsíců po porodu syna Kaapa. Co bylo vaším hnacím motorem?
Vždy jsem chtěla jet na olympiádu a také jsem věděla, že mám šanci. Dokázat to i s dítětem byla jistým způsobem i výzva, zda to zvládnu.

Zvládla jste to. A výkonem nejspíš nad očekávání všech i vás samotné. Je pro vás účast ve finále OH a pokořený národní rekord splněným snem?
Oboje je pro mě trochu neuvěřitelné. Na národní rekord jsem ani nepomýšlela, ale po úspěšném rozběhu mě napadlo, že dostat se do finále není tak nereálné.

Šla jsem do finále s cílem nebýt poslední. Pár soupeřek z finále jsem už někdy předběhla, takže to nebylo nereálné. Ale třetím závodem v tak krátké době po sobě mi došly síly. Takže je co vylepšovat..

Konečné 13. místo při vaší první účasti na olympijských hrách je tedy spokojenost? 
Šla jsem do finále s cílem nebýt poslední. Pár soupeřek z finále jsem už někdy předběhla, takže to nebylo nereálné. Ale ve třetím závodě v tak krátké době po sobě mi došly síly. Takže je co vylepšovat.

Po závodě na OH se strhla obrovská vlna obdivu a chvály na vaši osobu. Mnoho lidí jste inspirovala. Co na to říkáte?  
Udělalo mi to radost. A pokud to zvedlo alespoň jednoho člověka a šel běhat, tak je to super. Přišla jsem díky tomu na to, že tvrdá dřina se vyplácí a přináší radost i ostatním.

Tím minimálně jedním člověkem, který šel běhat, jsem byla například já, ale podle sociálních sítí si vyrazily zaběhat desítky, možná spíše stovky lidí, kteří vás označovali a používali váš hashtag. Máte fanoušky i ve Finsku nebo třeba v jiných státech? 
Nejvíce fanoušků mám určitě v Česku, část také ve Finsku a pak asi tak různě.

Původně se ale počítalo s tím, že na OH odcestuje i váš přítel, také běžec na 1500 m, Filip Sasínek, kterému nakonec nominace těsně nevyšla. Jak jste tuto skutečnost nesla? 
Těžce. Hodně mě to mrzelo vzhledem k okolnostem. Neuměla jsem se ani pořádně radovat ze své nominace, i když na mě byl Filip pyšný a měl radost za mě.

Vraťme se ale ještě do roku 2020. Co vám proběhlo hlavou, když jste zjistila, že jste těhotná? 
Jednak to, že mám velké štěstí a také, zda tu olympiádu stihnu.

Byly tam vůbec i nějaké myšlenky na konec kariéry? 
Nepřipouštěla jsem si nic takového. Jasně, člověk s tím napůl musel počítat, protože jsem nevěděla, jaký Kaapo bude, jaký bude porod a další okolnosti. Ale bylo jasné, že se chci vrátit. Jen nebylo jasné kdy, jak rychle a v jaké formě.

Kdo vám byl během těhotenství a následného návratu na dráhu největší oporou? 
Filip, moji i Filipovi rodiče a pak také fyzioterapeutka Verča, trenér a kamarádka Gábi.

Držela jste se nějaké zásady při dávkování tréninků? Radila jste se například i s lékaři? 
Kontrolovala jsem svůj zdravotní stav a řídila se podle toho, co mi řekl doktor a také podle svého pocitu. Nešla jsem přes bolest, nebo nepříjemné pocity.

A co váš trenér? Věřil vám? Neměl obavy trénovat těhotnou ženu? 
V první chvíli si nejspíš řekl: „Tak budeš máma…“ A když jsem mu řekla, že bych se ale chtěla vrátit a konkrétně stihnout olympiádu, bral to asi hodně s rezervou.

Medailonek:

Kristiina Mäki je napůl Češka, napůl Finka, žije a připravuje se ale v Česku, a proto reprezentuje Českou republiku. Kristiina, mimo jiné inženýrka architektury, je běžkyní světového formátu. Atletice se věnuje už od základní školy a mezi své největší úspěchy kromě nespočtu titulů mistryně ČR i Finska řadí medaili z univerziády a účast ve finále Olympijských her v Tokiu. Je držitelkou čtyř českých národních rekordů a pro ni nejcennějším je ten na 1500 m, který odolával celých 35 let a právě Kristiině se podařilo ho překonat v semifinále Olympijských her, nyní má hodnotu 4:01.23. Samotný fakt, že se Kristiině povedlo posunout si osobní rekord hned 2× na velké akci a dohromady o 5 sekund, je obdivuhodný, ale ona toto všechno dokázala sedm měsíců po porodu syna Kaapa, kterého má se svým dlouholetým přítelem a také atletem, Filipem Sasínkem.

Jak reagovalo vaše okolí, když jste ještě v 8. měsíci dost běhala a netajila se tím, že se pokusíte probojovat na Olympijské hry v Tokiu? 
Na to, že jsem běhala do osmého měsíce, byly asi dva názory. Jeden, že bych neměla běhat, že se to lidem nezdálo, a druhý, že je to, co dělám, obdivuhodné. A s tím, že chci stihnout Tokio, bylo asi spíš bláhové pro každého. A těch pár, co bylo při mně, asi tušilo, že i když se to zdá nemožné, tak to prostě zkusím.

Mohla byste pro představu říct, kolik času musíte tréninku a dalším věcem, jako je například rehabilitace, věnovat? 
Čím jsem starší, tím více. Snažím se v rámci regenerace dělat každý den něco. V poslední době mi nejvíce pomohlo kompenzační a zpevňovací cvičení s fyzioterapeutkou Verčou. Běhám jednou až dvakrát denně v závislosti na fázi přípravy. Jen tak pro zajímavost, za měsíc uběhnu v průměru 380 km.

Naučilo vás mateřství něco, co můžete využít i ve sportu? 
Trpělivost, jednoznačně. A také mi mateřství dalo vědomí, že sport není ta nejdůležitější věc na světě, i když to tak profesionální sportovci mají a je to pochopitelné. Ale je i něco víc.

Do olympiády v Paříži 2024 zbývají tři roky, to byste stihla ještě jedno dítě… 
To asi jo, ale tak nějak tuším, že už se žebříček na rok nezmrazí, a to by se pak těžko dohánělo.

Za pár dní oslavíte třicáté narozeniny, za celou redakci vám přejeme všechno nejlepší. Jak hodnotíte své dosavadní úspěchy i neúspěchy? A jak narozeniny oslavíte? 
Tak nějak jsem se té třicítky bála. Říkala jsem si, že je to takový ten milník, kdy by už měl mít člověk děti a stihnout různé zážitky. Ale je to jen předsudek. Je to prostě jen další číslo. A jaký bude každý další rok našeho života, ovlivníme jen my sami. Rozhodně ale na ten svůj třicátý rok nikdy nezapomenu. A oslava samozřejmě bude!


 

 

Odběr novinek

Přihlaste se k odběru novinek Moje lékárna:


Informace o zasílání novinek
S Vašimi osobními údaji pracujeme dle našich zásad zpracování osobních údajů.

Navíc ani korunu!

Podívejte se na naši novou TV reklamu