Moderátorka Zuzana Belohorcová a podnikatel Vlastimil Hájek, manželé a rodiče dvou dětí, kteří trvale žijí v zahraničí

Rozhovor jsem vedla s každým z páru zvlášť v době, kdy Zuzana v Bratislavě natáčela televizní pořad Tvoje tvář má známý hlas a Vlastimil byl s dětmi ve Španělsku, kde se nyní rodina zabydluje. Přesto jejich odpovědi náramně ladí. S velkým životním elánem a nebývalou upřímností oba vypráví čtenářům magazínu Moje lékárna o svých profesních kariérách i snech a také o zkušenostech z jejich amerického snu. Barvitě líčí, jak začal, ale i kdy z něj prozřeli a svěřují také milé perličky ze soukromí…

Za jakých okolností jste se poznali? Vzpomenete si na vaše první rande?
Vlasta: Jasně, Zuzku jsem znal dlouho z televize, kde jsem měl na starost castingy do různých pořadů a jedním z nich bylo i Peříčko, které uváděla. Pak jsme se potkávali na nějakých akcích…
Zuzana: Měli jsme společné přátele, takže jsme se občas setkávali, až mě Vlasta jako kamarád pozval s partou našich známých do vinného sklípku. Tam došlo na tlačenku a já ji přichystala přesně tak, jak ji mám ráda – hodně cibule, pěkně nakrájenou. A Vlasta byl tehdy nadšený, že přesně takhle ji má taky rád a ostatní se nás ptali: „Jak dlouho jste vy dva spolu?“ A my říkali, že nejsme vůbec spolu, že jsme kamarádi… Takže jsme se vlastně dali dohromady při tlačence s cibulí ve vinném sklípku.
Vlasta: A následovala naše první večeře… Byla v Pálffiho Paláci.

I když vlastní bydlení je neskutečně velké plus do začátku a velmi jsme si toho vážili, začínali jsme tam jinak od nuly. Bez rodiny, bez přátel a známých, bez pracovního zázemí.

Jak dlouho jste vlastně žili na Floridě a co bylo impulzem se tam po svatbě usadit?
Zuzana: S tím přesunem na Floridu to bylo všechno perfektně načasované. Práci moderátorky jsem ukončila přesně v den, kdy přišla na svět naše dcerka Salma – ještě dopoledne jsem točila 3 reportáže pro TOP STAR magazín a večer už jsem jela do porodnice, kde se druhý den ráno narodila Salminka. Na Floridu jsme odletěli hned po šestinedělí. Měli jsme tam už vlastní byteček, který jsme si postupně zvelebovali. I když vlastní bydlení je neskutečně velké plus do začátku a velmi jsme si toho vážili, začínali jsme tam jinak od nuly. Bez rodiny, bez přátel a známých, bez pracovního zázemí. Žili jsme z peněz, které jsme si do začátku přivezli z Čech. První léta jsme se tam necítili moc jako doma, bylo to hledání něčeho, v čem bychom se mohli realizovat. Ale nakonec přišla jak dobrá práce, tak příjem a už to bylo všechno lepší. Nikdy jsme toho rozhodnutí odejít tam nelitovali. Už proto, že jsme našim dětem dali možnost získat jazykový základ do života.
Vlasta: Málokdo to ví, ale já jezdíval do Miami od roku 1997. Od té doby tam z Česka utíkám pravidelně, vždycky na zimní část roku. Ten impulz pro mě osobně byl, že jsem si doma vlastně dokázal všechno, co jsem chtěl – vybudovat, vytvořit, vymyslet, prodat… Už jsem neměl chuť otevírat v Praze další kavárnu nebo obchod, tak jsem si řekl, že to zkusím v Americe. Což se mi dařilo. Ale Miami bylo úplně jiné, když jsme tam přišli v roce 2008, oproti tomu, co se tam odehrává teď poslední rok – to je úplně jiná Amerika.

Hodně se psalo o vašem nedávném přesunu zpět do Evropy jako o úprku z rasistické USA…
Vlasta: Je to přesně tak. A je to strašně jednoduché – pokud je to tam tak drahé, jak je, ale potkáváš v parku Sylvestera Stallonea nebo Roda Stewarta, tak tě to zkrátka baví. A zavřeš oči nad tím, že je tam špatné zdravotnictví a zaplatíš jmění jen za to, že přijdeš k doktorovi, kterému řekneš: „Dobrý den, bolí mě zub.“ Prostě tě to baví. Jenže hollywoodské hvězdy z veřejných míst zmizely, když došlo k usmrcení Floyda… Do té doby jsem šel po ulici a tamní černoši byli přátelští, zdravili, ptali se, jak se mám. Od té doby je to ale naopak. Šel z nich strach, hned na člověka startovali, vadil jim i pohled, začali být agresivní a rasističtí vůči bílým. A to tě už pak nebaví platit tolik peněz za strach vylézt z domu. Pistol je tam k mání do druhého dne a střílí se tam běžně. Když si chcete koupit zbraň, přijdete do obchodu, řeknete jméno a požadavek a odpověď zní: „Není problém, 550 dolarů a sepíšeme smlouvu. Přijďte si zítra touhle dobou.“ Což v jejich pravidlech znamená, že vás chtějí nechat vychladnout, abyste někoho nezastřelili v afektu. Teoreticky tím říkají: „Neoddělejte souseda hned, oddělejte ho až zítra.“ Což se děje. A tam být prostě nechceš. A určitě tam nechceš vychovávat děti. A přestěhovat se? Když to vezmu podle dobrých středních škol aktuálně pro Salmu, tak jedna je u Palm Beach a druhá v Coral Gables. Já ale nechci bydlet ani v Palm Beach, ani v Coral Gables. To je stejné, jako když nechci z Prahy jít bydlet do Berouna nebo do Plzně, já chci být pořád v Praze. Takže v daný moment, kdy to osobně mapuju od roku 97, tak je čas jít odtud. Je to jinak.
Zuzana: Zase to byla souhra okolností. My jsme tam měli byznys, který pandemií skončil, začaly nepokoje… Takže přestože Miami zůstane navždycky naší srdcovkou, rozhodli jsme se v téhle životní etapě pro Evropu, a to i z praktického hlediska, aby k nám měla blíž i rodina. I kvůli dětem, Evropa je v současném období z našeho pohledu nejbezpečnější.

Koho z vás napadlo pojmenovat dcerku Salma a udělat z ní jmenovkyni slavné hollywoodské herečky?  Jak reaguje okolí?
Vlasta: Kamarád žijící v L.A. dělal zahradníka Salmě Hayek. Byl za námi kdysi v Miami, vyprávěl o tom a já si tehdy říkal: „Hele Salma, to by bylo super jméno, kdyby se nám jednou narodila holčička.“ A nakonec na to došlo. Okolí reaguje velmi dobře.
Zuzana: Já, když jsme v těhotenství přemýšleli nad jmény, jsem měla tipy jako Sarrah, Rebeca, Jessica, až mi o několik měsíců později vyvstala na mysli Salma. Hned jsem si googlila, co to jméno znamená – byly to samé krásné významy, všechno velmi pozitivní a já jsem si uvědomila, že tohle jméno musí naše dcera určitě mít. V Americe na to samozřejmě všichni dobře reagovali, jako WAU, Salma Hajek! Ta bude mít slavnou kariéru! J. Salminka se s tím jménem velice dobře ztotožnila a svědčí jí. Stejně jako našemu synovi jméno Nevio.

Zdravotnictví v Americe je speciální kapitola. Každý, kdo má zkušenost s tamní zdravotní péčí, tak ví své. Je tam na vysoké úrovni, ale taky za ni patřičně zaplatíte.

Zuzko, nyní účinkujete ve slovenské verzi pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Jak se vám práce líbí?
Jsem jednou z osmi účinkujících. Každý týden mám jinou přeměnu, každý díl si maximálně vychutnávám – jak já říkám, každý týden mam jinou diagnózu. J Moc si to užívám, je to pro mě úplně nová zkušenost. Na druhou stranu jsem do Bratislavy přiletěla s kufříkem na deset dní, že budu létat vždy zpátky za rodinou do Španělska. Ale do toho Slovensko nařídilo povinnou karanténu při příletu, takže jsou mé návraty nereálné. A tak jsem tu s kufříkem na deset dní už skoro tři měsíce. Být takhle dlouho bez dětí a manžela je pro mě hodně těžké, už se těším, až si to vynahradíme. Zatím se věnuji tomuto projektu, do kterého jsem se s chutí pustila. Mám tady kolem sebe mladé začínající umělce, které účinkování v tomhle pořadu katapultuje do slovenského šoubyznysu, takže jsou na startu a je to pro ně úplně jiné než pro mě, která už žádnou novou kariéru rozjíždět nepotřebuje, která to chce s úctou, pokorou a úsměvem na tváři dokončit a vrátit se domů za rodinou, která mi velmi chybí.

Pociťovali jste rozdíl ve zdravotnické péči v USA a u nás a na Slovensku? Chyběl vám tam nějaký váš osvědčený zdravotní či kosmetický lékárenský přípravek, který jste si nechávala posílat nebo si vozila z domoviny?
Zuzana: Zdravotnictví v Americe je speciální kapitola. Každý, kdo má zkušenost s tamní zdravotní péčí, tak ví své. Je tam na vysoké úrovni, ale taky za ni patřičně zaplatíte. Ty sumy jsou tam někde úplně jinde. Na pohotovosti strávíte mnoho hodin a dostanete účet třeba na 1700 dolarů, že jste jen otevřel pusu a ukázal krk. Můžete být pojištěný, přesto vždy doplácíte nekřesťanské peníze. Například kamarád dostal infarkt a dělali mu bypass, za což dostal účet 800 tisíc dolarů. Z toho byl v absolutním šoku a netušil, co má dělat. Vzal si právníka a dosáhl snížení částky na 200 tisíc, což i tak byla obrovská suma. I tohle byl důvod, proč se vrátit do Evropy. Ač máme díky Bohu zdravé děti.
Vlasta: Já měl po nehodě, kdy mě srazil zfetovaný řidič, rozdrcený prst na ruce. Odvezla mě záchranka zadarmo, ale hned na příjmu jsem měl vyplnit asi dvacetistránkový formulář. Což bylo přednostní před ošetřením. Já jsem škemral o opačný postup, že nemůžu ani držet tužku, ale byla z toho akorát hádka. Pak naštěstí přišel supervizor a řekl, ať mě vezmou nejdřív na sál. Takže tohle už nechci nikdy zažít. Když to srovnám s úrazem syna ve Španělsku, to byl úplně jiný koncert. Do hodiny bylo všechno ošetřeno, zašito, vyřízeno a jeli jsme z nemocnice i s převozem ze školy, kde k úrazu došlo. Tohle se stát v Miami, tak jsme v nemocnici půl dne, měli by kolem toho tak padesát tisíc dotazníků a stálo by to tisíce dolarů. Tady jsme neplatili nic. Šlo to z pojistky školy. Takže zdravotnictví v USA – jedna obrovská katastrofa. Těch důvodů k odjezdu odtamtud bylo víc, zdravotnictví, zbraně, nonstop strach vpravo vlevo, tak jsme se na to prostě vykašlali. To je celé. A jaký přípravek nám tam chyběl? Framykoinová mastička.
Zuzana: Já jsem si z Prahy navíc vozila antibiotika, sirupy a takové ty základy hlavně pro děti, protože v Americe mi připadají ty přípravky víc komerční než účinné.

V podstatě jsem si všechny své sny splnila. Mám úžasné děti, manžela, rodinu, která při mně stojí. Všechno, co děláme, děláme jeden pro druhého, pro nás – co víc od života chtít?

Setkali jste se tam se silou nějakého přírodního živlu?
Zuzana: Zažili jsme hurikán – Irmu. Zůstali jsme v našem domě s dalšími 17 rodinami. Následky po hurikánu byly devastující… Náš barák přišel o 9 balkonů, měl zničené prosklené vstupní lobby, vytrhané prosklené plochy… Atd. Nebylo to příjemné, ten vítr měl neuvěřitelnou sílu.
Vlasta: Ano, to létaly palmy, auta… Ale každý rok to řešíš. Přijde hurikán, nepřijde hurikán? Přijde – nepřijde? Pětidenní hysterie předtím, než má přijít hurikán, a i když nakonec nepřijde, byznys ti stojí měsíc.
Zuzana: Ale máme památku v podobě fotek, videí… Vzpomínky na celý život.

Jak si představujete relax?
Vlasta: Válím se na pláži, piju šampaňské. A když zapadá slunce, tak si dávám dvacet.
Zuzana: Takový ten oddych – sednout si na pláži, popíjet dobré vínko a zkrátka relaxovat, užívat si klid, přímořský vzduch, pohodu. Děti už máme velké, takže můžeme relaxovat i s dětmi.

Co vás naopak dokáže vyvést z míry, vystresovat?
Vlasta: Hlupák, který dělá věc, co já zvládnu za pět minut, dvě hodiny. Čekání na cokoliv. Nenávidím čekat, na to nemám čas. (smích) Řeknu vám situaci. Uschly mi v Miami dvě kytky. Vyměnit dvě kytky je pro mě třítýdenní telefonování se dvěma pitomci, kteří nepochopí, jak vyměnit kytku. Nepochopí ani anglicky, ani česky, ani španělsky. Že aby dva lidi vyndali kytku, oklepali jí kořeny, aby ta hlína z nich spadla, rukama vyhloubili díru, narvali do ní kytku a zasypali, tak že na to nepotřebují lopatu. A tohle jsem vysvětloval těm dvěma. Že nepotřebujou lopatu. Tak to mě zabíjí.
Zuzana: Já jsem velmi klidný, pozitivní člověk, jsem názoru, že každý problém je řešitelný. Nerada ale vidím, jak jsou někdy lidi k sobě zlí, závistiví, nepřející. To mě zarmucuje. A rozzlobit mě dokážou hloupí lidi s přehnaným sebevědomím a s pocitem, že jsou nejvíc. Přitom realita bývá jiná.

Jak nejradši trávíte společné chvíle?
Zuzana: S rodinou v dobré plážové restauraci, kde si dáme výborný oběd, po něm skleničku vína, zatímco děti si hrají na pláži a jsou šťastné a na čerstvém vzduchu. Popřípadě společně sportujeme, chodíme na koloběžky, chodíme paddleboardovat, což jsme si oblíbili ve Španělsku.
Vlasta: Pláž, dobrá večere a dobré víno. I proto jsme teď ve Španělsku.

Zuzi, máte nějaký nesplněný pracovní sen?
V podstatě jsem si všechny své sny splnila. Mám úžasné děti, manžela, rodinu, která při mně stojí. Všechno, co děláme, děláme jeden pro druhého, pro nás – co víc od života chtít? Asi by mě bavilo mít něco svého, nějaký podnik, vybudovat si nějaký vlastní byznys nebo třeba brand na výrobu vína, ve Španělsku provozovat malý hotýlek pro spokojené turisty z Čech a Slovenska… Ale to může být a nemusí. Jeden sen ale s manželem máme, vybudovat si restauraci na pláži, to by nás bavilo oba.

Vlasto, co vlastně děláte vy? Jaké máte sny a co je vaší vášní?
Já kupuju a prodávám všechno, z 90 procent jde o auta, ta jsou mou vášní. Exotickým autům rozumím, a když chce někdo koupit Ferrari, jde to většinou přese mě, protože se ví, že se v tom vyznám. Miluju skočit do Ferrari a projet si nějaké serpentiny v horách. To je moje velká vášeň i relax. A hraju si s tou myšlenkou, že bych opravdu postavil malou plážovou hospůdku. I kdyby jen pro přátele. Deset let jsem se tomu věnoval v Praze a už mě to vycuclo, stejně jako ty castingy, ale teď už mi to chybí. Prostě abychom měli kam chodit za jídlem, co máme rádi.

Což je?
Vlasta: Ryby na jakýkoliv způsob, sendviče, řízky… A tlačenka.

Jana Sobíšková