Klíšťata patří do řádu klíšťatovců, který zahrnuje přibližně 650 klíšťat, přičemž v našich klimatických podmínkách je nejznámějším klíštětem klíště obecné (Ixodes ricinus). Řadí se mezi roztoče a jako členovci jsou vývojově velmi blízcí pavoukům.
Žijí ve smíšených a listnatých porostech, v zahradách a v parcích. Dospělá samice klade do půdy a trávy vajíčka, jejichž počet může dosáhnout až několika tisíc. Z vajíček se líhnou šestinohé larvy nepatrné velikosti do 1 mm, které se přisají na mezihostitele, obvykle drobné hlodavce. Poté larva odpadne a mění se v osminohou nymfu, která již saje na větších mezihostitelích, psovi nebo kočce. Část jejich populace se svleče ještě v létě nebo na podzim a dospěje, část nymf přechází do klidového stadia a svléká se až na jaře, kdy dospěje a napadá velké hostitele – vysoká, skot, kůň i člověk.
Vzhledem ke změnám klimatu a rozvoji cestovního ruchu se hranice výskytu chorob, na našem území dříve exotických, posunuly. Od roku 1980 bylo na celé zeměkouli popsáno patnáct nových infekčních chorob přenášených klíšťaty. Souvisí to se změnami v druhovém zastoupení klíšťat; i v Evropě se začíná více než původní klíště obecné (Ixodes ricinus) uplatňovat jako vektor piják lužní (Dermacentor reticularis). Klíšťata jsou nyní hned po komárech považována za druhý nejčastější vektor infekčních chorob v říši hmyzu na světě. Jako krev sající parazité jsou klíšťata k přenosu virů, bakterií i prvoků velmi dobře disponována.
Za původce boreliózy v Evropě jsou považovány především B.garinii, B.afzelii a Borrelia burgdorferi sensu stricto přenášené klíšťaty rodu Ixodes – I. ricinus a I. persulcatus. Pouze velmi omezeně se na šíření nákazy podílí komáři, muchničky a blechy, přičemž volně v prostředí bakterie nepřežívá. Predispozicí pro přenos borélií jsou teplé a vlhké prostředí, zalesněný a křovinatý terén, přemnožení klíšťat a mezihostitelů, zejména jelení a srnčí zvěře, případně stěhovavých ptáků. Klinické příznaky se mohou objevit v období dvou až pěti měsíců po infekci. Nejčastějším příznakem boreliózy u psů je kulhání způsobené zánětem kloubů (chronická neerozivní polyartritida). V případě akutní infekce se objeví horečka, kulhání, nechutenství a zvětšené mízní uzliny. Reakce imunitního systému odpovídá za rozvoj zánětu ledvin (glomerulonefritidy) s projevy ledvinného selhávání. U oslabených jedinců se mohou objevit komplikace v podobě zánětu srdečního svalu (myokarditidy). Typické kožní příznaky popisované u lidí v podobě stěhující se červené kožní léze (erythema migrans) u psů a koček většinou chybí.
NAUČTE SE
|
|
Klíšťata současně přenáší i další patogeny způsobující onemocnění krve, často obsahují jeho sliny hned několik patogenů současně. S babesiózou, kterou vyvolává parazitický prvok Babesia canis a který představoval problém zejména na území jižní Evropy, se v posledních několika letech můžeme setkat také u nás. Souvisí to s tím, že se k nám rozšířil jeho přenašeč piják lužní (Dermacentor reticulatus) vyskytující se především v lužních lesích na jihu Moravy.
Babesie jsou parazité napadající a rozkládající červené krvinky psa. Do těla hostitele, psa nebo kočky, se infekční vývojová stadia parazita dostanou se slinami klíštěte při sání krve. Červené krvinky se rozpadají během fáze dělení, při kterém jsou napadány další červené krvinky. Inkubační doba se pohybuje od deseti do osmadvaceti dnů. Klinické příznaky nejsou specifické, pozorována je přechodná apatie, horečka, chudokrevnost, pokles počtu krevních destiček a žloutenka. Tyto potíže doprovází dušnost a zvětšení sleziny. Vzácností není ani náhlý úhyn vyvolaný masivním rozpadem červených krvinek, zástavou tvorby moči a krvácivostí, která se projevuje obvykle na dásních a na kůži ventrální ploše dutiny břišní.
NAŠI ČTYŘNOŽÍ MILÁČCI:
|
|
DVOJÍ SÍLA V BOJI S PARAZITY ČERVŮM UŽ ODZVONILO JAK SI PORADIT I BEZ OBOJKU PRO ZDRAVÉ ZUBY, OČI I OUŠKA |
![]() |
Další infekci anaplazmózu (ehrlichióza) psů, která se na území střední Evropy stává aktuální, vyvolává intracelulární bakterie rodu Ehrlichia. Ty „parazitují“ v určitém typu bílých krvinek a v krevních destičkách. Nejčastější příčinou anaplazmózy v Evropě je zástupce Anaplasma phagocytophilum, kterou přenáší klíště (Ixodes ricinus). Infekce způsobí velmi těžký útlum kostní dřeně, těžkou chudokrevnost a pokles počtu krevních destiček, na rozdíl od infekce dalším zástupcem těchto bakterií E. canis probíhá onemocnění akutně a nepřechází do chronického stadia. Klinickými příznaky jsou apatie, horečka, slabost, polyartritida, otoky končetin a neurologické příznaky, krvácení z nosu, do trávicího traktu a na sliznicích v souvislosti s poklesem krevních destiček.
E. canis se rozšířila společně s vektorem Rhipicephalus sanguineus a byla už také popsána i ve střední Evropě. Klinické projevy onemocnění souvisí s genotypem bakterie, obecně jsou vnímavější štěňata. Také toto onemocnění doprovází destrukce kostní dřeně s následnou anemií, poklesem počtu bílých krvinek a krevních destiček. Po 8 – 20denní inkubační době se objeví akutní fáze následovaná fází bez klinických příznaků trvající často měsíce a roky, infekce posléze přechází do chronického stadia. Klinické příznaky jsou různorodé, zahrnují horečku, anorexii, zvětšení uzlin, sleziny, krvácení, kulhání způsobené zánětem kloubů a svalů. Pro svoje velmi široké spektrum příznaků je ehrlichióza označována za „tichého zabijáka“.
Zánět mozku vyvolaný virem přenášeným klíšťaty se může objevit i u psů. Obvykle onemocní zástupci plemen pasteveckých a loveckých, kteří se pohybují v oblasti s vysokým výskytem klíšťat infikovaných virem. Klíště se infikuje při sání krve, většinou krve hlodavců, a virus následně přežívá v organismu klíštěte celoživotně. Po několikadenní inkubační době se u nemocných jedinců objeví horečka, odmítání pohybu, třes, slinění, psi neudrží rovnováhu, pohybují se vrávoravě, jsou velmi apatičtí, bolestiví, nahrbení a odmítají dotek. Onemocnění je velmi špatně léčitelné.