Co je to hypermobilita?

Hypermobilita je složena ze dvou slov. „Hyper“, které lze volně přeložit jako něco více, nad rámec či nadbytek. Slovo „mobilita“ znamená pohyblivost, hybnost. Volně můžeme tedy hypermobilitu přeložit jako „nadměrný pohyb“. Ve spojení s lidským tělem se nám dostává definice, že hypermobilita označuje stav, kdy je v kloubu možný pohyb za hranici fyziologické normy. Za fyziologickou normu pohybu je považován rozsah v kloubu, který je dán anatomickými strukturami (kostmi, svaly, vazy a dalšími) u největšího počtu lidí. Nesmíme však opomenout, že ona norma je ovlivněna také věkem (děti jsou ohebnější), pohlavím ženy mají větší kloubní volnost), etnicitou (asijská rasa v porovnání s rasou bílou má větší kloubní volnost), hormonálními změnami (těhotenství) anebo neurologickým onemocněním.

O hypermobilitě se ví již dlouho, avšak do povědomí či přímo do popředí se v lékařské a fyzioterapeutické praxi dostává až v průběhu posledních 30 let. Její diagnostika je velmi jednoduchá, a zároveň komplikovaná. Při stanovení hypermobility vycházíme v podstatě ze zjišťování rozsahu pohybu v kloubu, a to pohybu aktivního nebo pasivního. V dnešní době se celosvětově nejčastěji užívá Brightonových kritérií anebo Beightonova skóre. Avšak i oko laika, když ví, kam se podívat, dokáže určit pohyb v kloubu, který se mu jeví za hranicí normy.

Jak vzniká?

Maximální aktivní i pasivní rozsah pohybu, jehož je kloub schopný, je určen napjatostí vazů zpevňujících daný kloub. Primární příčinou hypermobility je volnost těchto vazů (latinsky ligament). Taková volnost může být vrozená, získaná nebo se objevit vlivem změn v pojivové tkáni během jiných onemocnění.

Velký vliv na funkčnost vaziva mají kolagenní vlákna, jejichž náhrada v případě poškození je velmi pomalá. Hustota jejich složení je dána geneticky a částečně ovlivněna metabolicky. Čím je vlákno hustší, tím je tužší a zatížitelnější v tahu. Jednoduše řečeno – je pevné, avšak málo pružné. Hypermobilita tedy vzniká na podkladě nízké hustoty kolagenních vláken.

Hypermobilitu si však můžeme také vyrobit. A sice opakovanými pohyby. Častými příklady z oblasti sportů jsou gymnastika a balet, kdy vlivem nadměrného, opakovaného a cíleného protahování dochází k mikrotraumatizaci vazů a jejich následnému rozvolnění. Stejně tak tomu však může být například i u atleta běhajícího přes překážky (kyčelní kloub), u hráčů na strunné nástroje (klouby prstů), u několikrát podvrtnutého kotníku nebo u profesí, které vyžadují dlouhodobý stoj (bederní oblast páteře, kolenní klouby). A v tomto výčtu bychom mohli pokračovat.

Diagnostika

Ovlivněn hypermobilitou může být kterýkoliv kloub v těle, i kloub čelistní. Při orientačním vyšetření se zaměřujeme zejména na oblast prstů, loktů, kolen a páteře. Vyplatí se však také cíleně zeptat člověka na opakovaná podvrtnutí nebo vymknutí kloubů, volnočasové aktivity a rodinnou anamnézu. Lidé sami často používají v souvislosti se svými klouby slova jako cvakání, lupání, nestabilita, vykloubení, únava, slabost, změny citlivosti, apod.

Jelikož se vazivo nevyskytuje jen v okolí kloubů, nýbrž v celém organismu, mohou být ovlivněny i mimokloubní struktury. U lidí s konstituční (týkající se celého těla) hypermobilitou se mohou objevit také příznaky jako křehkost kůže, strie, varixy, urogenitální prolapsy, tvorba podlitin bez vážnějších příčin, změny nervosvalových reflexů, neuropatie, syndrom tarzálního a karpálního tunelu a další.

Pro jakési orientační rychlovyšetření vám postačí si zapamatovat pět pohybů, které patří do Beightonova skóre – přitažení palce k předloktí (viz obrázek), ohnutí malíčku směrem ke hřbetu ruky, propnutí loktů (viz obrázek), propnutí kolen a předklon trupu s propnutými koleny. Za pozitivní nález se považuje dotek předloktí palcem, ohnutí malíčku směrem ke hřbetu ruky do 90° a více, propnutí loktů a kolen více než do roviny a dotek podlahy více než jen konečky prstů při předklonu trupu s propnutými koleny.

Léčba

Boj s hypermobilitou je běh na dlouhou trať. Je to celoživotní péče o vlastní tělo. Neexistuje léčba, která by hypermobilitu úplně vyléčila. Každý hypermobilní člověk vyžaduje individuální přístup s využitím obecných pravidel. Je třeba se neustále udržovat v jisté kondici a nepodlehnout nicnedělání, protože svaly přebírají většinu zodpovědnosti za nesprávně fungující vazy, jejichž kvalitu je téměř nemožné zlepšit. Cílem terapie je pomocí svalstva stabilizovat hypermobilní oblast, a to posílením konkrétních svalů ležících v okolí takové oblasti, což tak obnoví jejich bezbolestnou funkci.

Je třeba se postarat o zlepšení vnímání vlastního těla a posturální stability, zvýšení svalového napětí a síly, koordinace, vytrvalosti a nárůst celkové fyzické kondice. Měly by být eliminovány pohybové aktivity švihové, s výskytem nárazů a často se opakující jednostranné zátěže. V neposlední řadě je nutná edukace týkající se životosprávy a ergonomie pohybu doma, v práci i ve volném čase.

Závěrem

Hypermobilita nemusí nutně vyústit v problém – bolest. Je to vlastnost organismu, kterou si mnoho lidí ani neuvědomuje. Diagnostika hypermobilního syndromu je lehká, jak jsme si ukázali výše, ale zároveň obtížná, jelikož každý pacient trpí individuálními problémy a neexistuje 100% objektivní a jednotná hodnoticí škála pro určení stupně obtíží.

Hypermobilita může mít i svá pozitiva. Umožňuje vykonávání některých fyzických aktivit s větší lehkostí a bez námahy. Konkrétně již dříve zmiňovaná gymnastika, balet, hra na housle, flétnu nebo klavír. V těchto aktivitách totiž hypermobilní lidé vynikají i bez delšího tréninku. Nevýhodou ovšem je, že tyto benefity jsou pouze krátkého trvání a časem se nedostatečně vyvinutý vazivový aparát přetíží a člověk je vlivem bolestí nucen aktivit zanechat.