Interview s hercem Jaromírem Noskem

OD LÉKAŘE K HERCI
TŘÍDNÍ BAVIČ MÍRA NOSEK VRACÍ DĚTEM ÚSMĚVY

Herec Jaromír Nosek, známý nejen z divadla, ale také např. z filmů Rebelové a Účastníci zájezdu nebo z televizních seriálů, jako jsou Četnické humoresky a Vyprávěj, si najde ve svém volném čase místo i pro charitativní činnost. V povědomí veřejnosti je spousta různých nadačních fondů a neziskových organizací. Jaromír Nosek si ale vybral tu, která „vrací dětem úsměvy“ – Fond Sidus. Ten si klade za cíl dlouhodobě pomáhat nemocným dětem jak po finanční, tak i po materiální stránce. Podporuje přímo pacienty, jejichž rodiče si nemohou dovolit mnohdy nákladnou, ale potřebnou péči, a také nemocnice, kterým pomáhá získat prostředky na potřebné přístroje. Ty pak zachraňují životy dětských pacientů nebo jim je alespoň pomáhají zlepšit. Jaromírova spolupráce s Fondem Sidus začala před několika lety projektem Jen na vlastní nebezpečí, který spočívá v sestavování a vytváření vlastních komunikačních značek. Jaromír se podílel na tvorbě publikace, díky které si žáci zábavnou formou zlepšují kreativitu, komunikační schopnosti a slovní zásobu. I přesto, že září mívá nabité zkouškami, si našel chvilku a poskytl nám následující rozhovor.

Jaromíre, kdy se ve vás zrodila láska k herectví?

Lidé většinou říkají, že od malička chodili do dramatického kroužku nebo do sboru. Já jsem tam nechodil. Nikdy mě to ani nenapadlo. Bylo to asi tím, že můj táta hrál ochotnické divadlo. Chtěl jsem dělat úplně jiné věci, od takových těch klasik, že chcete být kosmonautem nebo potápěčem, až po doktora. Medicínu mi ale zhatila matika, chemie a fyzika, stejně jako veterinu. Nakonec jsem se hlásil na zdravotního bratra, protože tam to nebylo potřeba. Herectví byla spíše náhoda. Na gymplu jsme jednou nacvičovali pohádku a mě napadlo, že je to celkem dobré být takovým třídním šaškem. Docela mě to bavilo a ve třeťáku jsem si řekl, že bych se mohl někam hlásit. Hlásil jsem se na JAMU i DAMU a vzali mě na JAMU, ale ne na činohru, protože jsem měl strašné sykavky. Myslím, že se od té doby nic nezměnilo. Doporučili mi nějaké knížky a cvičení s tím, že by to mělo být do příštího kola lepší, ale to se nestalo. Shodou okolností u těch činoherních přijímaček seděl Radek Baláš, který měl na JAMU muzikálové ateliéry, a řekl mi, ať jdu na muzikál. Tam jsem se strašně těšil, protože jsem si myslel, že se nebude jenom hrát, ale bude se k tomu ještě zpívat a tancovat. Potom jsem zjistil, že se jenom zpívá a jenom tancuje, ale vůbec se nehraje. Takže přišlo zklamání a celé čtyři roky jsem usiloval o činohru. Školní muzikály, které jsem musel odehrát, jsem odehrál a vedle toho jsem ještě působil v devíti činoherních představeních s paralelním ročníkem a s ročníkem nad ním.

Nakonec jsem zvládl absolutorium z muzikálu i z činohry. To ve mně udělalo takový hnací motor, že dodnes dělám hodně věcí najednou, a když dělám jen jednu, tak nevím, co se děje, a připadá mi, že nedělám nic.

Říkáte, že jste chtěl být lékařem. Co se vám na medicíně líbilo?

Přiznám se, že to nebylo láskou k uzdravování lidí nebo zvířat, ale bylo to hlavně tím, že mě bavila biologie. Líbilo se mi zjišťovat, jak to v člověku všechno je a jak to funguje. Měl jsem tenkrát dokonce takovou obsesi, že když jsem třeba viděl ve filmu, jak někdo někoho bodl nožem, tak jsem to nevnímal jako smutné, ale jako čepel procházející soustavou buněk a tkání. To, že je to neštěstí, mě v tu chvíli nenapadlo. Všechno jsem to zkoumal a bavilo mě to.

Co vaše zdraví, jak o něj pečujete?

Teď jsem náhodou dostal voucher k jedné paní, u které si stoupnete na nějaký japonský přístroj, který vám sdělí, kdo a co jste. Dozvěděl jsem se, že moje váha je dobrá, tělesný tuk dobrý, fyzická kondice úplně optimální, rychlost metabolismu dobrá, a pozor, můj metabolický věk je 22 roků! Akorát bych měl pít více vody a nepít sladké sirupy. Pokud jde o spánek, tak spím 5 hodin denně. Je to pro mě hrozná otrava, protože když člověk spí, tak nic neudělá. Každý den cvičím, říkám tomu krutopřísný, brutální čtyřminutový trénink na TRX, což je takový závěsný systém, kde pracujete s vlastní váhou. Takhle cvičím asi rok. O prázdninách jezdím surfovat do Indonésie, letos už počtvrté. Je to hodně pádlování, takže hrozná fuška. Když pak ale přijde vlna, tak to stojí za to. Dokonce jsem díky tomu přestal kouřit a vydržel jsem půl roku, to je můj životní rekord.

Od premiéry Účastníků zájezdu už je to pár let. Srovnávají vás stále lidé s postavou homosexuála Ignáce, kterou jste ztvárnil?

Účastníky vidělo hodně lidí a samozřejmě si to pamatují. Nejde ani tolik o to, že jsem tam hrál homosexuála, ale o tu celkovou nálepku. Když přijde někdo po představení, že se chce vyfotit, tak je to normální, ale když na vás někdo pokřikuje z předjíždějícího auta, že to jste vy, ten z těch Účastníků, tak opravdu nevím, co odpovědět. Je to vlastně trapné. Co mě potěšilo, je to, že gayové ocenili můj herecký výkon a že jsem roli třeba nepřeháněl.

Vy hrajete také v zahraničních filmech…

Ano, ale jen málo, většinou to jsou náhody. Problémem je angličtina. Samozřejmě se domluvím, ale jsem ještě z těch ročníků, do kterých to ve škole tolik nesypali. Hezkou zkušenost mám z natáčení filmu Bathory, který byl celý v angličtině. Pomáhaly nám v té době dvě dialektové trenérky z Londýna. Někdy to byla docela sranda. Ty paní toho dokázaly za malou chvilku docela dost naučit, protože já, i když angličtinou nijak nevládnu, jsem byl jeden z mála, kdo nebyl předabovaný. Když do castingové listiny napíšete aktivní angličtinu, tak máte mnohem větší možnosti a můžou to být docela zajímavé role. Dneska jsem dostal roli ve filmu, který se jmenuje The Zookeeper‘s Wife. Je to film z období války a vypadá dost zajímavě. Je o Židech, kteří se schovávali v zoologické zahradě v Polsku, já tam hraju Němce.

Váš poslední film ze zahraniční produkce byl snímek Dítě číslo 44. Je rozdíl mezi zahraničními a domácími filmaři?

Pokud jde o film Dítě číslo 44, tak moje několikavteřinová role se točila asi tři dny. Američané toho vždy nafilmují hodně a pak se většina vystříhá. U nás chybí peníze, takže co se natočí, to zůstane, a ještě se hledá, co by se dotočilo.

Naši osvětlovači, když chtějí pověsit lampu na strop, ale není za co ji tam chytit, tak natáhnou teleskopickou tyč od stěny ke stěně a tam tu lampu pověsí. Italové to dělají úplně jinak, všechno postaví ze dřeva. Když potřebují světlo, začnou stavět věci jako z jiného století.

Atmosféra bývá někdy vážná, někdy zase uvolněná. Je to pokaždé jiné. No a s Američany je to samozřejmě úplně jiné. Na spoustu věcí mají peníze. Dostanete malou roli a máte svůj karavan. To je moc fajn. Nemusí to však být pravidlem. Dítě číslo 44 je z produkce Ridleyho Scotta, takže všechno šlapalo jak hodinky. Někdy je produkce třeba jedna z těch béčkových a je daleko horší, než na co jste zvyklí běžně u nás. Američtí filmaři jsou obecně přísnější, jeden den vás napomenou, a když neposlechnete, tak hned další den letíte. Nedá se říct, že jsou lepší. Vždycky se zkrátka najde někdo, kdo to dělá skvěle, a někdo, kdo to ještě neumí.

Aktuálně působíte ve 14 inscenacích. Máte radši divadlo než film?

Film mám nejradši. V divadle můžete každou reprízou svůj výkon zlepšovat, nebo naopak zhoršovat. Zatímco u filmu máte zase spoustu klapek na to, abyste to udělali dobře, ale pak už s tím nikdo nehne. Jedno s druhým strašně souvisí. Divadlo potřebujete k filmovému hraní, protože si tak stále něco zkoušíte. Filmové herectví je oproti divadelnímu daleko umírněnější.

Když se vám poštěstí dostat se do natáčení, tak si můžete za jeden den vydělat tolik, kolik třeba za půl měsíce hraním na volné noze nebo za měsíc v angažmá. Jak kdy.

Většinou máte dost divadelní práce, a když něco točíte, tak je to úspěch. Vy si nevybíráte, oni si vybírají vás. Samozřejmě je tu pár vyvolených známých herců, kteří kromě divadla točí stále, protože se dostali do toho koloběhu. Většina herců má ale tu smůlu, že je televize nedovolí obsadit právě proto, že je nikdo nezná. Přestože jsou na castingu šikovní. Mně se až sedm let po Rebelech ozvali přímo s nabídkou menší role, kdy se nejednalo o casting. Někdy zase máte pocit, že je vás všude plno, protože v televizi zrovna běží film, ve kterém hrajete, současně jste na titulní straně nějakého časopisu a v rádiu hlásí, že zkoušíte v divadle. Je to dost proměnlivé, taková sinusoida. Ale to je na tom to zábavné a souvisí to i s tím mým hnacím motorem. Říkám si, jestli něco bude, nebo nebude.

Je běžné naučit se 14 rolí, nebo to vyžaduje speciální paměťový trénink?

Na první pohled se to může zdát velmi náročné, ale něco hrajeme třeba už sedm let, něco zase čtyři roky, takže ono se to naskládá časem. Já když už se něco naučím, tak to později jenom opráším a pak už to jde většinou rychle. Oprašovačky jsou vždycky v září, je to náročnější měsíc. Některé role ještě neumím, ale předstírám, že je umím. Zvládnout se to dá.

Můžou se na vás naši čtenáři těšit příští rok opět ve filmu?

Natočili jsme pohádku, která se jmenuje Řachanda, takže by měla být hlavně vtipná. Jsem tam v roli takového ceremoniáře. Ten po vypití kouzelného nápoje ztratí své rétorické schopnosti a bude se snažit přečíst hrozně důležitou věc. Vůbec mu to nepůjde. Jsem sám zvědavý, jak tahle scéna dopadla, protože jsem to ještě neviděl.

Navíc něco chystám s mým kamarádem. On trochu píše a já mu pomáhám s korekturou. O tom ale zatím nechci mluvit. Nechte se překvapit.