Onemocnění dásní

Choroby parodontu (parodontopatie) ve svých chronických formách jsou po zubním kazu druhým nejčastějším onemocněním chrupu. Jde o velký komplex různých chorobných dějů, jejichž společným znakem je, že vedou k postupnému zániku (zánětlivé rozpuštění) závěsného aparátu a lůžka zubního, a tím k uvolnění, případně i k vyloučení zubu z dásně. 

Velká rozmanitost klinických forem, jejich průběh a prognóza jsou dány odstupňovanými zánětlivými změnami, vyvolanými především mikrobiálním zubním povlakem (biofilmem) a zubním kamenem. K tomu přistupují změny podmíněné zmenšenou rezistencí tkání z celkových příčin, změnami degeneračními a involučními. Příčiny chorob parodontu můžeme tedy rozdělit na místní a celkové s vědomím, že obě tyto příčiny při vzniku onemocnění spolupůsobí.

Mezi zevními i vnitřními vlivy najdeme takové, které jsou bezpodmínečně nutné pro vznik parodontitidy (mikrobiální měkký povlak a určitý defekt nebo porucha v imunitním systému parodontu), a naproti nim jsou faktory, které pouze napomáhají rozvíjení patologického procesu v parodontu.

Rozvoj zánětlivých změn v tkáních parodontu probíhá postupně. Při iniciální lézi se jedná o nález akutních zánětlivých změn ve tkáních dásní. Zánět vede k  buněk imunitního systému, který však poškozuje i epitelové buňky a kolagenních vláken tkáně dásní. Stabilizovaná léze odpovídá klinickému obrazu chronické plakem podmíněné gingivitidy (zánětu dásní). Plně se rozvine přibližně za jeden měsíc od počátku hromadění plaku a po určitou dobu dále neprogreduje. Dochází k nadměrnému zmnožení epitelu kryjícího počínající zubní kořeny. Následne však v nich dochází k poruše soudržnosti a tvorbě vředů a jiných defektů. Objevují se známky destrukce čelistní kosti.

Zánět dásní (gingivitída), zvláště chronická forma podmíněná plakem, je jedním z nejčastějších zánětů v lidském organismu.  U akutních gingivitid jsou vyvolávajícími činiteli nejčastěji mikroby a viry. U chronických zánětů jsou vyvolávajícími vlivy nejčastěji místní faktory (především je to plak a jeho součásti, špatná hygiena, zubní kámen, ortodontické anomálie aj.). V některých případech se uplatňují i vlivy celkové, zejména hormonální (puberta, gravidita, klimakterium).Tyto vlivy však vyvolávají chorobné změny pouze za spolupůsobení mikrobiálního plaku.

Klinický obraz parodontitidy je variabilní. Závisí zejména na formě onemocnění a na stupni či tíži postižení, dále na přítomnosti jiných chorobných stavů v dutině ústní (medikamentózní hyperplazie gingivy, atrofie parodontu apod.), na koincidenci s některými celkovými chorobami (diabetes mellitus, poruchy obranyschopnosti organismu, hematologické choroby). Průběh je vždy chronický, dlouhodobý, střídají se v něm období zhoršování (progrese) s obdobími klidu (stagnace).  Výjimku tvoří prepubertální parodontitída s trvalou progresí. Typickým jevem je zdánlivě dlouhodobě bezpříznakový průběh choroby, nenutící postiženého jedince vyhledat ošetření.

V počátečních stadiích mohou přistupovat některé projevy – zápach z úst, citlivost zubních krčků a další. Subjektivní obtíže, zejména bolestivé příhody a komplikace, vznikají obvykle až v pokročilejších stadiích onemocnění. Příznakem pokročilé destrukce parodontu je obnažování povrchu zubního kořene, zvýšená pohyblivost zubů, změna polohy zubů, hnisavé váčky zubních kořenů, až úplné vypadnutí zubu.

Základním terapeutickým opatřením při léčbě parodontitidy (plakem podmíněných parodontopatií obecně) je odstranění mikroorganismů plaku z povrchu zubů. Jedná se o kauzální terapii, bez níž není naděje na trvalý úspěch jakékoliv léčby. Likvidace plaku je i opatření preventivní! Z dalších opatření se doporučuje aplikace kyseliny hyaluronové, která má příznivý efekt na zánětlivé procesy v dásní, nebo se používá řada bylinných preparátů s adstringentním a protizánětlivým účinkem. Doporučována bývá tež suplementace koenzymu Q10, ať již v celkové nebo lokální aplikační formě.